Teď bych se chtěl zaměřit na něco jako soukromí. Mám 8 sourozenců, nejmladší má teprve 10 dní, pak bráška, kterému jsou čtyři. Dvojčata, kteří mají deset let. Bráškovi a sestřičce je 17. "Naštěstí" nás tam bydlí pouze 7. Dva už mají po 20. Když jsme po školičce a nebo teď v té karanténě všichni spolu tak je to blázinec. Mladší bráškové jsou jako utržení ze řetězu. Starší sestřička pořád telefonuje s kamarádkama.
Starší bráška si sem hodně vodí kamarády. A ten maličký skoro pořád pláče. Nedivím se však je to miminko. Ale já myslím, že se za chvíli zblázním. Je na mně v baráčku strašný rachot. Prvních pár nocí jsem kvůli tomu aj proplakal. Bolela mě z toho hlavička.
Jenže pak je vše asi začalo nudit a tak mi před pár dny podstrčili chlebíček s lepkem. A já mám na lepek alergii. Takže jsem zvracel a ležel. Do toho se ozývali jak křik tatínka když na ně byl naštvaný tak aj pláč malého Louiho... Oplavdu netuším jak to dál přežiji.
Ale naštěstí mám alespoň svou milovanou Mommie. <333
ČTEŠ
My diary..
RandomAhojky... Jen tohle bude něco jako můj deníček.. Chtěl bych jsem občas napsat své pocity, zážitky ať už smutné nebo veselé...
