Angels Can Fly (Harry Styles, Niall Horan, CZ!!!)

6.Starbucks

„Neboj se, já si ho pohlídám. Hele musím končit, zítra se teda uvidíme, zatím, jo a podívej se na zprávy, pa, muck.“ „Čau.“ Položila jsem telefon.  Jo, zítřek bude celkem zajímavej…

 

Ráno jsem se vzbudila kolem desáté hodiny. Chvilku jsem se jen tak poflakovala v posteli, ale pak jsem usoudila, že by bylo dobré vstát, a jít pomoct mámě s obědem a tak.

Vyškrabala jsem se z postele a šla dolů do kuchyně. Táta a Loui spali a mamka jako každé ráno už byla v kuchyni a kuchtila. Vaření je její koníček, ve kterém opravdu vyniká. Jídla od ní jsou ještě lepší než z restaurace.

„Dobré ránko.“ Usmála se na mě mamka. „Dobré.“ Odpověděla jsem jí rozespale. Mamka přede mě položila toasty a čaj. „Jé, děkuju! Miluju toasty!“ vypískla jsem a pustila se do jídla. Mamka se dál věnovala vaření. Vážně…Někdy se mi zdá, že je v kuchyni až moc.

Po výborné snídani jsem zalezla do svého pokoje a převlékla se. Bylo kolem jedenácti hodin. Ano, snídám vždy celkem dlouho. Zvlášť takovou dobrotu, tu jsem si musela vychutnat.

Vzala jsem si na sebe tepláky a vytahaný svetr, vlasy svázala do halabala copu a šla do koupelny spáchat ranní hygienu. Potom jsem šla mamce pomoct s úklidem.

Ve dvanáct vylezl Louis ze svého pokoje, opět rozlámanej. Sedl si ke stolu a protíral si oči. Položila jsem před něj oběd a dál si hleděla mytí nádobí. „Táta šel zase spát ve tři ráno, ne?“ „No… koukal na fotbal…“ odpověděla mi máma. „Bello, připrav prosím pro nás dvě na stůl příbory.“ Poprosila mě. Loui se rozhlížel po kuchyni, jako kdyby tu byl poprvé.

„Co je? si spadl z višně?“ rýpla jsem si do něj. No… ne vždycky jsem zase ta hodná sestra. „Ty vole, nech mě bejt. Jsem ospalej…“ odbyl mě Louis. „Louisi!“ okřikla ho máma. „Mami… není mi patnáct…“ ohradil se Louis. „Není, ale dost často se tak chováš…“ řekla jsem si potichu pro sebe. Louis mě ale probodával pohledem.

„Jako kdyby tys byla andílek…“ „Andělé umějí létat, takže nebyla.“ Mrkla jsem na něj a vybavila si nehodu a toho kluka…

„Už dost, vy dva. Bello, tady máš talíř s jídlem a pak si běž připravit na tu brigádu."

No jo brigáda!

Ťukla jsem se do čela.

Když jsem dojedla, umyla jsem si talíř a šla si připravit, jak maminka řekla. Vlastně jsem ani nevěděla, co si vzít. Doufala jsem, že pracovní oblečení dostanu tam. Asi si někdo může myslet, že jsem úplně vypatlaná, ale já ještě na žádný brigádě nikdy nebyla.

Dala jsem si do kabelky telefon, klíče a peněženku, i když jsem v ní moc neměla. Pak se zbývalo jen namalovat a mohla jsem vyrazit.

Přemýšlela jsem, že bych se prošla do Starbucks pěšky. Ušetřila bych tím peníze a udělala i něco pro své zdraví. Jsem sice líná, ale ráda se projdu. I když je teď asi ještě brzo. Ale zase když dorazím dřív, udělají si ze mě dobrý obrázek.

Uvažovala jsem.

Takhle dokážu uvažovat hodně dlouho. Nevím proč a jak, ale je to tak. Ve dvě hodiny jsem se rozhodla vyrazit. Vzala jsem tašku a šla do kuchyně se rozloučit.

Táta už (překvapivě) vylezl z postele, ale vlastně ji jen vyměnil za gauč, kde se (překvapivě) rozvalil s pivem. Jak jinak.

„Ahoj rodinko.“ Pozdravila jsem je, když jsem se obouvala černé vansky. Koupil mi je strejda k vánocům. A potřebovaly by umýt.

Zase uvažuju!

„Kam jdeš?“ zeptal se táta, ale dál koukal na televizi. „Na tu brigádu. Jaks mi domluvil.“ Chvilku neodpovídal. Oblíkla jsem si černý kabát, trochu se poupravila v zrcadle.

„Jo. Užij si to.“ Pokrčila jsem rameny. Čekala bych cokoliv jiného, ale tohle fakt ne. Nebo ne z úst mého otce. „Dík, pa.“ Zavřela jsem dveře a vykročila do města.

Šla jsem pomalým tempem a rozhlížela se po podzimním Londýnu. Bydlíme v celkem klidné čtvrti, takže žádní maniaci, nebo sérioví vrahové. Zrovna jsem se zahleděla na jednoho holuba, který měl pochroumanou nohu, když jsem do někoho vrazila.

Ten někdo mi byl známý, ale né zas tolik. „Ahoj.“ Usmál se na mě ten roztomilý blonďáček, se kterým táta pracoval na nějakém přísně tajném projektu. Jen aby to nebylo něco o pivu. To by bylo setsakramensky tajné, protože kdyby se o tom někdo dozvěděl, měl by táta vyhazov. A to by bylo špatně.

„A-ahoj.“ Usmála jsem se a mám pocit, že jsem se začervenala. „Omlouvám se, neměl jsem koukat do telefonu.“ „Ne já promiň, zakoukala jsem se na holuba a…“ „Jo na holuba…“ zasmál se Niall.

Směje se jako anděl.

„Takže veterinářka?“ „Co?! Ne já… vlastně jsem o tom ani neuvažovala…“ pokrčila jsem rameny a usmála se. „Měla bys.“ Mrkl na mě. Překvapilo mě, že mě tipuje na veterinářku. Mě, která se bojí a malýho ratlíka. Ale zvířata miluju.

„Do-dobře.“ Začervenala jsem se. „Vlastně… neznám tvoje jméno.“ „Bella, Tomlinsonová.“ Usmál se. „Příjmení moc dobře znám. Jsem Niall Horan.“ „Já vím…“ špitla jsem pro sebe. „Ty mě sleduješ?“ otázal se a přimhouřil oči.

„Né, jen… táta zmínil tvoje jméno, když jsem vám nesla to… pivo. U nás doma…“ „Já vím, pamatuju si. Hele, tak se měj a snad se ještě uvidíme.“ Mrkl na mě a odešel. „Snad… vypustila jsem ještě potichu z pusy, a sledovala ho, jak zabočuje za roh u zeleniny.

Právě jsem asi roztála.

Asi patnáct minut před mým startem s brigádou jsem dorazila před Starbucks. Chvilku jsem se rozmýšlela, jestli mám jít dovnitř, nebo ještě počkat, ale pak jsem vešla dovnitř. Bylo tam příjemné teplo. Rozhlédla jsem se a pak šla k pultu.

„Dobrý den.“ Usmála jsem se na tu slečnu. Byla asi tak stejně stará, možná trochu starší. „Dobrý, přejete si?“ oplatila mi úsměv. „Já… já jsem tu kvůli té brigádě.“ Servírka se nejdřív zarazila, ale pak si asi vzpomněla. „Oh, jistě. Pojďte za mnou.“ Pokynula rukou a zmizela ve dveřích, které vedly někam do jiné místnosti.

Zaváhala jsem, ale vydala se za ní. Dostala jsem se zřejmě do kanceláře, nebo ředitelny. Za stolem seděl starší pán. „Jste Isabell Tomlinsonová?“ „A-ano.“ Vykoktala jsem.

Byla jsem šíleně nervozní.

„Skvělé. Jsem Jerry Notrrden. (vymyšleno :D) Ředitel tohohle Starbucks. Váš otec mě kontaktoval, kvůli brigádě, nemám pravdu? Pracovní oblečení vám dá Collet a vše vám vysvětlí. Pracovní doba je o víkendu buď od devíti do jedné, nebo od tří do desíti, podle směn, to se vždy domluví, a pátky od šesti do desíti. Vyhovuje vám ten pátek?“ přikývla jsem.

„Dobře, to je ode mě vše, kdybyste cokoliv potřebovala, přijďte za mnou, nebo se zeptejte Collet.“ Přikývla jsem a Pan Notrrden nás vyháněl.

Collet mě zavedla do jakési šatny. Příjemně se na mě usmívala. „Dobře, em… tak se převlékněte a … pak přijďte za mnou, vše vám ukážu a vysvětlím.“ „Jo, děkuju…  a co kdybychom si tykaly?“ nabídla jsem jí.

„Dobře, jsem Collet.“ „Bella.“ Podaly jsme si ruce a potom Collet odešla. Převlékla jsem se a šla do hlavní haly. Práce může začít.

Takže je tu další díl! :) omlouvám se, ale teď nebudu přidávat moc často ani u jednoho z příběhům, musím se snažit ve škole, a taky mám teď dost práce ohledně vánoc. Znáte to. ;) tak snad nepřijdu o moc čtenářů! v dalším díle už bude konečně Hazza! :D a velmi spešl díl, myslím si, že se máte na co těšit. Pokusím se ho přidat co nejdříve, ale nic neslibuju...

Votes, komments, share!!

LOVE YOU

-Veruš