Kniha Křídel

Ulička

Tak jsem byla zabraná do rozhovoru s panem květinářem, že jsem úplně zapomněla na Izi. Stála u Mii a o něčem si tam povídaly. Mia je holka, se kterou se moc nebavím. Nechala jsem Miu Miou a mířila si to širší, prosvětlenou, bílou chodbou, plnou lidí k jídelně, protože, jak už jsem říkala, mám hlad a teď větší než před tím, a tak jsem se jen otočila směrem k Izi, aby věděla, že už jdu, aby se nebála, že jsem někam zmizela. Nechci riskovat, že by mě zase jak praštěná hledala po celém areálu...

V tomhle areálu máme jednu strašně velkou budovu, kde bydlíme, pro nováčky je to tu jako bludiště ve velkém. Mimo to dole, ve spodním patře, se nachází jakási křižovatka, protože se tam spojují chodbami různé haly a některé chodby se spojují s různými "voliérami", které jsou ohraničené tak, aby nikdo neutekl. Dospělí, kteří nás vedou říkají, že tady je nám nejlíp, a venku je to plné lidí, kteří by nás chtěli chytat a dělat pokusy. Ale moje hlava mi říká něco jiného...

A teď zpátky k mojí cestě po chodbě. Šla jsem po chodbě, která se zrovna v tom úseku kde jsem šla rozdělovala na dvě. Když jsem se podívala zvědavě co se tam děje, protože většinou si tam hrají malé děti, které si hrají, nebo povídají, a čekají, až se jídelna společně s chodbou vyprázdní. Ale když jsem se tam dívala teď viděla jsem tam kluka asi v mém věku jak tam stojí uprostřed chodby a kouká se upřeně do země. Měl na sobě velkou červenou mikinu. Modré, na kolenou roztrhané džíny a červenobílé tenisky. Bohužel jsem mu neviděla do obličeje, protože ho měl schovaný pod lehce kudrnatými vlasy.

Najednou do mě někdo narazil, a já si uvědomila, že jsem se zastavila uprostřed chodby, kde se lidi tlačí jako sardinky a já tam stála jako tvrdý y a dívala se jenom toho na kluka, který stojí jen tak na prázdné chodbě. I když ho vůbec neznám, tak jsem se rozhodla, že půjdu do té chodby  zjistím proč tam jen tak stojí a kouká do země.