Just Sad Endings

S.E. 1.

Krásný den. Opravdu krásný. Slunce svítilo. Ráno jsem nezaspala. Otec nijak nevyváděl jak je zvykem. Noc mi jako vždy díky práškům utekla rychle. Je zábava sledovat hodinové ručičky, jak se neuvěřitelnou rychlostí točí na hodinách.
Ano... Před spaním si každý večer dám pár prášku... Ale jen trochu. Přísahám.
Do školy jsem dorazila tak akorát a přála si aby mi utekla co nejrychleji. Nudný výklad učitelky o kvadratických rovnicích mě opravdu nijak nezajímal.  Těšila jsem se až budu moct domu. Hodím si jen věci do pokoje a půjdu počkat na mého velmi dobrého kamaráda před školu. Je to spíš můj bratr. Chápe mě.. podporuje ve věcech které mě... Konečně zvoní a je konec! Ihned jsem vyletěla z lavice, seběhla schody a utíkala do šaten, kde jsem na sebe hodila ze skříňky tenisky. Během následujících tří minut jsem stála na zastávce a nedočkavě se rozhlížela po autobusu. Mezitím jsem se občas podívala na telefon jestli mi nenapsal. Byla bych za to moc ráda. Ano sice vím v kolik končí, ale chci vědět jestli náš sraz platí. Když autobus konečně dorazí, nastoupím, cvaknu si jízdenku a Sednu si úplně do zadu. Ale abych to dopověděla.  Tom je člověk který mě podporuje ve věcech které mám ráda... Ví co dělat v jaké náladě a vždy když mi bylo smutno... Přijel. Nemáme žádné sourozenecké pouto a přesto se k sobě jako sourozenci chováme. Je to opravdu hodný člověk, který mi změnil pohled na svět, jenž náhle celý zrůžověl.  Po dvaceti minutách jízdy autobusem, kdy mi Tom napsal, že mě očekává před školou, vystoupím a rychlou chůzí jsem zamířila domů, kde jsem si odhodila věci do pokoje, rozloučila se s tátou, který byl kupodivu doma a mířila zase ven. Měla jsem dost čas se stavit na zmrzlinu, ale nechtěla jsem  tam jít bez Toma. Je to náš maličký rituál. Když je teplo, a prodávají zmrzlinu, vždy cestou na vlak se pro ní stavíme. Já si vyberu vanilkovou, a Tom pistáciovou. No a když je zima, tak chodíme na kávu. Já si vezmu oříškové latté a on cappuccino.
Zkontrolovala jsem čas na telefonu. Dnes mi kupodivu cesta trvala delší dobu i přes to jak moc jsem se těšila. Když jsem dorazila před jeho školu, měla jsem tři minuty náskok, obvykle mám pět až deset minut. Uslyšela jsem zvonek a sledovala, jak se ze školy valí studenti o hodně vyšší než jsem já. Avšak to mě netrápilo, místo toho jsem vyhlížela Toma, který se během chvilky objevil s hřejivým úsměvem a mě zaplesalo srdce. Ihned jsem mu skočila do obětí.
,,Jdeme na zmrzku?" Rozdrbal mi vlasy při otázce a já se jen lehce zamračila avšak hned na to zase zářila jako sluníčko a přikývla.Dost často mi tak i říkal... Sluníčko...
Cestou k cukrárně jsme se bavili o tom, co se dělo ve škole. Bavilo mě poslouchat ho jak povídal. Moc mě to bavilo.
A teď jsme tady. Čekáme na nádraží, přičemž dojídáme kornoutky od zmrzky. Teda... On dojídá kornoutky od zmrzky. Já je moc nemusím.  Kouknu se na čas. Za dvacet minut to jede. A už teď mi je smutno. Když Tom dojí oba kornoutky, otočí si mě k sobě. Musím zaklonit hlavu, jelikož jsem oproti němu maličká.  Usměje se, dá mi dlaně na tváře, skloní se a věnuje mi pusu do vlasů. Pak si mě přitáhne do hřejivého objetí.
,, nezapomeň, že ačkoli nemáme nic společného, vždy pro mě budeš  moje maličká sestřička, na kterou budu dávat pozor a ochráním ji před vším zlým. Ať se děje cokoliv, ať budu kdekoliv, vždy jsem tu pro tebe, a vždy tu pro tebe budu. Mám tě rád..." Poslouchám jeho hlas. Vím, že se se mnou loučí dříve, protože můj autobus přijede dříve než jeho vlak. Kouknu se mu do očí a zazubím se. Avšak mezitím co Tom povídal...jsem neslyšela jednu opravdu důležitou věc.
,, Vždyť víš, že tě mám taky ráda. Jsi  už moje rodina" tohle loučení jsem nikdy neměla moc ráda, byla jsem víc smutná z jeho odjezdu. Opět kouknu na hodiny, mám tři minuty čas na to dojít na autobus.  Opět mi rozdrbe vlasy.
,, Nezapomeň, vždy tu pro tebe budu" dodá s jemným úsměvem.
,,Nezapomenu" věnuji mu poslední obejmutí a se zamáváním se rozejdu k podchodu. Z dálky je slyšet rychle blížící se vlak. Je to rychlík co projíždí každý den ve stejný čas, avšak nikdy v naší stanici nezastavil.
Sejdu jeden...dva schody...a slyším výkřik. Troubení vlaku... Dutou ránu... A všude nastalo ticho kromě projíždějícího vlaku... otočím se zpátky na místo odkud jsem šla ke schodům. První věc kterou jsem spatřila, byla bledá tvář paní, která za sebou schovávala svého maličkého syna který začal plakat. Viděla jsem muže, který rychle vytáčel nějaké číslo na telefonu, který si následně dál k uchu. A pak pro mě vše utichlo úplně. Místo kde byl Tom bylo prázdné... Byl pryč... A mé srdce se rozpadlo na miliony kousků...

...proč jsi mi to udělal?...