Útes

Zase jsem byl tady. Ani vlastně nevím proč. Bylo to tu tak uklidňující a zároveň tak nesmírně chladné místo. Nechtěl jsem jít zpět, ale ani udělat krok vpřed. Byl jsem tady…na okraji všeho.

Zaseknul jsem se mezi životem a smrtí. Mezi trápením a svobodou. Moje důvody se zdají směšné a já tu jen stojím a říkám si, proč je poslouchám. Možná, že je to můj osud…Chce se mi brečet a smát se najednou. Ruce mi těžknou…a srdce mi chce vylétnout z hrudi, ale má mysl křičí „Ne!“ Ale já už jí stejně neposlouchám. Vždyť ona je tím, co mě sem dovedlo. Chci to prostě skončit…

Ale když se ohlédnu zpět. Vidím svou rodinu, své přátele a všechny, kterým na mě kdy záleželo. Přemýšlím o dnech, kdy jsem svou slabost a samotu překrýval maskou úsměvu. Dny kdy jsem jen tiše seděl ve tmě a snil o smrti…Nemám pro co žít, ale ani pro co zemřít…

Když se podívám v před, vidím…nic. Jen smrt a rozpad…Vidím ty tváře, pokřivené v posměšném úšklebku. Vidím je, jak se smějí tomu chlapci, co byl příliš slabý, aby čelil opravdovému životu. Vidím je, jak kroutí hlavou nad mými důvody, které jsou podle nich příliš patetické a hloupé.

Bojím se si to přiznat…Vím, že jsem chlapec a že bych měl být odvážný a silný…Ale to to všechno dělá ještě horší. Proč? Proč je taková ostuda, když si přiznám svou slabost a to, že něco nezvládám.

Proč, už jsem dávno neodešel a nenechal je všechny, aby na mě zapomněly. Pak bych to mohl udělat a všichni by byli šťastní…Nikdo by pro mě netruchlil a já bych mohl být…tam.

Všichni mi vždycky říkali: Nikdy není pozdě začít znovu. A já vždycky odpovídal: Já nemám jak začít znovu. A byla to pravda…Můj život má na sobě obrovský šrám, který už nic nezacelí. Já jsem za to odpovědný, a tudíž já jsem jediný, kdo by měl trpět.

Nechci pomoc…nechci lítost…chci konec. Jsem rozhodnutý to nechat být a vždy mě zas něco strhne zpět. Chci svůj život zvrátit na jednu stranu, ale místo toho balancuju na hraně a to je snad největší utrpení. Vždycky jsem ve všem byl průměrný…to musím být průměrný i ve své vlastní smrti?

Nadechuji se z plných plic. Užívám si paprsků, které budou asi jedny z posledních. Stejně ten můj život za nic nestojí, proč ho neodhodit pryč. Už je mi jedno, jestli je něco potom…Chci zničit to, co je teď…

Nahýbám se přes okraj…A pak mě zase chytíš ty. Zas někdo kdo mě bude držet na hraně a já budu trpět a ty se mnou. Nechci už nikoho…nikoho kdo mi bude blízký. Nechci, aby slzy zalily můj hrob. Nechci ležet v přeplněném hřbitově…Chci ležet pod větvemi dubu na odlehlém kopci…Hluboko v klidných lesích, kde chladný vítr tančí mezi stromy.

Ale ty jsi tu pořád a neustále mi pomáháš. Nechci být zase na okraji všeho. Nechci zas trpět a nechci nechat trpět tebe. Nemám zájem, aby pro mě truchlil další člověk. Nechci tě opustit, ale nechci, abychom zažívaly mé problémy spolu.

Proč jsi tu? Máš mě potrestat nebo zachránit? Nemám tušení, asi obojí.

Chceš snad moji lásku a mé srdce, které už stejně nemám. Jen zbytky zčernalé duše a unavené mysli.

Pak ale řekneš, že po ničem takovém netoužíš a řekneš něco, co mi dnes pomáhá žít…

Ty si myslíš, že tvoje starosti jsou hloupé…ale nejsou a nikdy nebyly. Chceš zemřít, protože ti něco napovědělo, že jsi špatný a ty jsi tomu začal věřit. Zamkl jsi své city hluboko v sobě a začal nosit tu masku přetvářky. Každý den umíraje víc a víc, ale neustále s úsměvem. Tvoje utrpení je iluze, kterou sis sám vytvořil. Svalilo se na tebe moc špatných věcí najednou a ty jsi tomu podlehl. Naštěstí tě už vidím v pravém světle a dostávám se pod povrch tvého utrpení. A já vím, že ti musím pomoci.

Možná, že to zabere fůru času, ale já budu neustále po tvém boku. Stejně jako jsi mi vždycky pomáhal ty, teď jsem neřadě já. Jsem tady, budu tě vést, budu ti naslouchat…stejně jako jsi to celou dobu dělal ty. A věř mi…tohle není konec…tohle je jenom začátek.