Čistá prázdnota (neobyčejný příběh obyčejné holky)

Úvod

Ahoj, jsem Sofie. Je mi 13 let, mám hnědé vlasy a zelené oči. Miluju jídlo.. A kvůli tomu mám nadváhu. Ano, přesně tak, měřím 162cm a vážím prokletých 71kg. Já vím, někteří lidé jsou na tom hůř, ale podle mě, nejvíc primitivní věc, kterou může člověk udělat, je srovnávat se s jinými lidmi, kteří jsou na tom hůř. Je totiž taky hodně lidí, kteří jsou na tom lépe. A hlavně bych měla být spokojená sama se sebou, a to bez srovnávání s ostatními.

A to teda fakt nejsem.

No nic, myslím, že začnu pěkně od začátku.

Všechno to poprvé začalo v nemocnici, když mě máma porodila. Byla jsem prý pěkně tlusté miminko. A postupem času se to vůbec nezlepšovalo. Moje máma mě kojila opravdu dlouho. Myslím, že do mých čtyř let, jestli si to dobře pamatuju.

Ale abych všechno nedávala mámě za vinu, tak mě prý nešlo od kojení odtrhnout. Byla to taková moje první závislost. Máma zkoušela hodně věcí. Třeba si dala na prso nasypat sůl. Já jsem to jen setřela a šla na věc. Se vším, co na mě máma zkoušela, jsem si poradila, a tak to máma vzdala. Což jí snad nikdy neprominu. Mohla to zkoušet dál, mohla mě to prostě tvrdě odnaučit.. Teď bych jí za to poděkovala. Ale místo toho ji za to nenávidím.

Tak hlavně díky kojení se ze mě stal macek.

Ale jak jsem rostla, tak jsem si nejvíce oblíbila sladkosti.

Někdy jsem za celý den nejedla nic jiného.

Další podpora pro moje špeky.

No, máma se mě od malička snažila naučit se hýbat. Většinou jsem se k tomu dokopala, ale několikrát jsem se na to vykašlala a seděla doma u televize, s čokoládou v ruce.

Stávalo se ze mě hodně líné děcko.

Začaly mi obtékat stehna sádlem. Doteď si pamatuju, kolik poznámek na moje nohy jsem za život schytala.

Moje chuť na sladké a moje lenost pokračovala. Začali si toho všímat i mí spolužáci.

To bylo samé: ,,Divím se, že ta židle pod tebou nepraskne.'', nebo ,,Ty vážíš snad padesát milionů tun.'' atd.

I rodiče mi hodně ublížili. Máma třeba pořád říká, že mám velký zadek, a táta, že jsem ,,krev a mléko'', nebo ,,pořádná ženská'', přičemž vždy rozpřáhne ruce co nejdále od sebe.

To jen tak člověk nezapomene. Bude mi to znít v hlavě do konce mého života.

Každopádně, v páté třídě už mi začaly pořádně růst prsa. Mezitím, co ostatní holky ještě ani nenosili podprsenky, tak já jsem už potřebovala hodně velkou podprsenku. A styděla jsem se za to.

Asi nějak v té době jsem si řekla, že to nenechám jen tak, a že začnu cvičit a jíst zdravě.

No, moc mi to nepomohlo. Je fakt těžké udržet tu chuť na sladké na uzdě.

Doteď to celé ty roky nějak kolísalo mezi jezením zdravě a cvičením, přejídáním a nebo nejezením vůbec.

Váha mi pořád kolísala nahoru a dolů.

Ale teď jsem tady zase. Žádné diety mi nikdy nepomohly. Tak volím cestu k Aně. A tentokrát to dotáhnu až do konce. I kdybych měla skončit v nemocnici s infuzí.

Slibuju.