Was it a dream? | Larry Stylinson

Diktafon, nahrávka I., --. října 20--

"Okay, já vím, že celý tenhle příběh bude znít šíleně. Já vím, budu za debila a vůbec, ale já jsem... hele, víte co? Skrýval a dusil jsem to v sobě několik desítek let - neprozradím Vám ani svůj věk ani své jméno a ani to, odkud pocházím, jasně?!"

"Dobře,... dobře. Vy jste autorem příběhu, já ho jenom napíšu."

"...Fajn. Fajn. Tak jo, jo. Je to... byl jsem hodně mladý, bylo mi... no, málo. Nebyl jsem ani plnoletý, když to tak nutně musíte vědět."

"Dobře. Chcete, aby to bylo součástí vaší knihy, pane?"

"Říkejte mi Jamesi. A jo, asi jo. Bude to pak... dávat větší smysl."

"Dobrá, Jamesi, děkuji. Jak to myslíte, větší smysl?"

"A nedozví se moje manželka ani děti, že to jsem já? Až kniha vyjde?"

"Ne, Jamesi. Pojmenuji postavu v knize, jak budete chtít, a honorář z knihy si rozdělíme, jak jsme se domluvili způsobem, jakým jste mi řekl. Vlastně, když neprozradíme, čí je tento příběh skutečným zážitkem, podnítíme jeho prodej."

"Myslíte?"

"Ano, lidi vždy láká tajemství."

"Dobře. Tak dobře. Jo. Řeknu vám přesně, co se tehdá stalo."

"Já si tady dám diktafon. Zapnu ho a můžete začít, kdy budete chtít. Můžu vám klást doplňující otázky během našeho rozhovoru, nebo až potom, co mi vše odvyprávíte?"

"Můžete během."

"Můžu si příběh doplnit na místech, o kterých nechcete mluvit?"

"Ujišťuju vás, že nebude co doplnit nebo přibarvit."

"Jak to myslíte, Jamesi?"

"Já vám to všechno řeknu."

"Dobře."

"Jak... jak mám teda začít?"

"No... tak jako začíná každý příběh. Na začátku. Těsně předtím, než se to zvrtlo. Většinou to tak je."

"No dobře. Tak... tak jo. Jasně, takže... byl jsem... byl jsem hodně mladý. Je to... je to hodně let, některé detaily si asi nebudu pamatovat. Můžete... si některé detaily, které nejsou podstatné pro obsah, potom sama vymyslet. Aby to... víte."

"Dodalo příběhu správné vypravěčské, chápu."

"Takže... takže mám začít... mám začít něco o sobě?

"Jistě. Třeba, kde jste vyrůstal? Jaká byla vaše domácí situace? V době, kdy se to stalo, myslím."

"Jo, to... to jo. Takže... takže takhle. Byl jsem mladý, jasně, a dělal jsem spoustu kravin.

Nebydlel jsem ve velkoměstě ale ani na vesnici. Bylo to... takové město poblíž lesů. Byly to kdysi čtyři samostatné vesnice, ale eventuálně se spojily v město. Jsou tam nějaké tři gymply, pár středních škol, dokonce vysoká, no. Bylo to jedno z těch menších měst, ale my jsme byli silný ročník. Víte, jako, bylo nás hodně dětí. A když jsme byli v tom věku, většinou se scházely ročníky rok, dva od sebe, nedělal se v tom tak přísný řád jako dneska. No, to víte, škola.

Tehdá... nebyl internet, víte? A dnešní děti jsou... tak vzdělané a mají o všem přehled a já jsem... byl jsem dost... nebyl jsem ani jock ale ani nerd, neměl jsem ucelené postavení na škole. Hrál jsem basket, ale nebyl jsem v něm dobrý, a taky jsem psal eseje do školních novin. Nebyl jsem nejlepší student, ale ani žádný pobuda, víte. Chtěl jsem na vysokou, ale nevěděl jsem na jakou. Měl jsem kamarády, ale moc jsem nechodil ven, jenom občas. Takový průměr ve všem, víte? No, a tak, jak to je.

Ale znáte to, kolem toho patnáctého až sedmnáctého roku do vás prostě střelí a vy začnete dělat blbosti. No, jako děcka, no. Měl jsem... kamarády, znáte to. Takové ty, které mamka neschvaluje. A bývali jsme dělali takové sešns, jako, které nebyly úplně ortodoxní, víte. Myslím, třeba jsme se... sešli v jednom z těch starých domů, kde umřela vdova po vojákovi z války a lidi ve vsi začali tvrdit, že je prokletý, a kouřili jsme tam trávu a podobně. A já... tehdy to bylo jiné, víte? Byli jsme na střední a věřili jsme různým věcem. Vím, že člověk je eventuálně za debila, když takhle blbě kecá, ale..."

"Já vás nemám za debila, Jamesi. Stalo se vám něco, o čem není snadné mluvit."

"Je... ehm. Ne že by to bylo nesnadné, spíš... tehdy jsem dělal fakt divné věci. Věřili jsme na okultní vědy, a občas si dali LSD a fantasmagořili jsme o nejrůznějších sci-fi scénářích, jako UFO nebo, já nevím, spiknutí okolo The Family, jako, Charlese Mansona, víte. No a potom tu je spousta menších věcí jako dovolávání se záhrobí, nebo jak se tomu říkalo, a takové věci.

Víte, dneska se tomu děcka zasmějou, protože se v devadesátkách dívali na Věřte Nevěřte, takže to nikoho nevyděsí, vlastně to nikoho vůbec nevyvede z míry, prostě to přejde. Dnešní doba je natolik poznamenaná vědou a oním "co jsem neviděl, tomu nevěřím", že začíná být složité přesvědčit lidi o tom, že voda je mokrá. No, ale to jsem... odbočil. Neříkám, že se ospravedlňuju, neříkám, že jsem... to celé viděl jinak, jenom říkám, jak to tehdá bylo. A že člověk je důmyslné stvoření jenom do doby, než se ocitne v davu - pak je z něho hysterický idiot, ale to vidíte sama v dnešní době koronaviru. No, to ovšem není to zásadní. To zásadní je, že když už jsme se o tyhle věci zajímali, někteří z nás víc a jiní míň, někteří to používali jenom jako zastrašení mladších studentů a někteří jako dobrodružství, které holt ve městě chybělo, tak jsme se samozřejmě po takových věcech i zkoušeli pátrat.

Někdy to bylo humorné, celé to dobrodružství, víte. Takové staré mapy, podivné fotografie, mezery v blízkém rodokmenu. Rodinné podivné historie, babské povídačky a předávané historky. Chápejte, pro nás to byl v té době smysl života."