Was it a dream? | Larry Stylinson

Rukopis XIII., --. května 20--

Vzbudím se zabalený v dece, v místnosti voní jídlo, je mi teplo, ale jsem trochu zmatený. Chci se otočit na záda, ale někdo mě zastaví - zastaví mě ruka. Lidská ruka.

"Prateto!" vykviknu překvapeně.

"Proboha, konečně!" výskne teta, když spatří, že jsem vzhůru. "Ležíš tu několik dní, doktor říkal, že jsi měl namále!"

"Prateto... byl jsem-" mám v hlavě úplný zmatek. "Byl jsem... pryč?"

Prateta jenom trhne rameny: "Bývala jsem v tvojem věku mnohem horší. Víš, že já tyhle akce podporuju. Ale že tě našli v horečkách na kraji lesa, to se mi nikdy nestalo."

"Jak... jak mě našli?!" chytím se toho.

"No, je to pár dní, co tě objevili chlapi z vesnic, když se vraceli z lesa. Měl jsi na sobě jenom ten svetr od babičky, tvůj kabát nikde. Ale kdoví, v jakém doupěti jsi byl, protože jsi s sebou měl medvědí kůži."

"Medvědí...?"

"No ano. Nejspíš jsi ji vzal z verandy myslivny pár kilometrů od toho místa, co tě tam našli, tomu totiž ta kožešina patřila podle značky, takže jsem ji tam chtěla vrátit, ale myslivec říkal, že je to spíš zázrak, že jsi přežil a mám ti ji prý nechat na památku. Nejspíš jsi viděl myslivnu a klepal jsi, ale myslivec žije sám a byl nejspíš pryč, tak sis půjčil kožešinu, aby ses zahřál. Je to prý jediný důvod, proč jsi neumrzl."

Kožešina, jediné pojítko se srubem.

Ale jak vím, že se to vůbec stalo? Jak vím... jak můžu vědět, že to, co jsem prožil, bestie, vlci, krb a srub a vlkodlaci... jak můžu vědět, že to bylo... skutečné?

"Zlato?" pohladí mě prateta po čele.

"A-ano?"

"Příště si s sebou vezmi kabát, drahoušku."

Usměju se: "Ano, prateto."

"Napij se čaje, pořád máš teplotu, ale už ne vysokou. Jak se cítíš?"

"Jsem unavený, ale jinak je mi dobře. No, možná mám hlad."

Prateta se zasměje: "Hodný chlapec."

Odejde z místnosti a nechá otevřené dveře. Slyším dole jednoho bratrance, nevím, který z nich to přesně je, slyším oba psy. Dole se vaří a možná peče, a mně padne pohled na medvědí kožešinu přehozenou přes opěradlo křesla. Je to ona, ta, do které jsem se balil ve srubu. Poznám ji, detailně jsem ji zkoumal, když jsem se jí přikrýval, i když jsem ji měl na sobě, když jsem chodil ven ze srubu pro dřevo.

Nemůžu se v tom zorientovat. Ukradl jsem kožešinu já v nouzi a celý příběh byla jenom moje horečka a zoufalství, nebo ji pro mě ukradla bestie? Bloudil jsem několik dní po lese, nebo si to vysnila moje horečka a podchlazení? Nebo zná prateta tajemství lesa a ví, kde jsem byl i s kým?

Uběhlo několik let, než jsem byl schopen se vrátit do toho lesa, ale když jsem se vrátil, byl jsem odhodlaný tomu přijít na kloub. Byl jsem už na univerzitě, plný logiky a přímého důkazu, a tak jsem pátral. Prohledal jsem celý les, zcela sám. Potom i ty okolní, ale pokud umím říct, nikdy jsem nenarazil na srub, ale ani na palouk, který se mi každý den zjevuje před očima, někdy i když jsem vzhůru. Poznal bych ty stromy, ten palouk, tu stráň. V lese, ani v těch okolních, jsem taky nikdy nenarazil na nic, co by připomínalo bestii, dokonce ani v kronikách nebo zápisech vesnic, ani v těch starých. Našel jsem tam vytrhané strany po desítkách, přeškrtaná jména v matrikách a podobně, ale přisuzuju to pověrám, drbům a samozřejmě velké úmrtnosti dětí v předchozích šesti generacích. Nikdy, ani na netu jsem nenarazil na nikoho z toho okolí, kdo by kdy viděl v těch lesích srub, nebo snad něco dalšího z toho, co jsem tam viděl já. Ptal jsem se oklikou myslivců a lesníků, ale nikdy nenašli v žádném okolním lese srub, ani tam nikdy neviděli vlky, i kdyby obyčejné.

"Prateto?" oslovil jsem ji jednou v létě, když jsme věšeli prádlo ven (rozuměj, ona vybírala kolíčky podle barvy, a já věšel prádlo).

"Hm?"

"Bylo... v těchhle lesích... někdy něco... zvláštního?"

Prateta přestane rovnat kolíčky, chvíli se na mě pátravě dívá, načež se vrátí ke své činnosti. Když promluví, a chvíli to trvá, její tón je trochu nedůtklivý: "Je to jenom les, drahoušku. Je sice stále dost divoký a neprozkoumaný, ale pořád je to jenom les."