Tančím s cizincem

Kapitola první a poslední

Za normálních okolností by se to dalo počítat mezi ta klidná a tichá rána, ale...

„Opatrně, prosím!" vykřikla zezdola Narcissa ve chvíli, kdy nějaký mladík pod silou majestátní skleněné sochy klopýtl, a shodil na zem mramorově černou vázu. V ten moment se nahoře v chlapecké ložnici otevřely pronikavé bouřkové oči.

Nejdřív se musel, jak se říká ‚vrátit na zem', protože byl vyrván z toho až moc živého snu, který se mu chtě nechtě posledních pár dnů vracel. Aby se ujistil, že je to pryč, tak se bez jakéhokoliv pohnutí jen za pomoci očí poprocházel po svém velkém temném pokoji. Jeho matka opět dole něco mumlala a byly slyšet také úplně cizí hlasy. Bolestně zavřel oči, přiložil si dlaň na čelo a následně si zajel do světlých, rozčepýřených vlasů. Copak musí po ránu tak křičet?, pomyslel si ještě rozespalý had a neochotně se pokoušel vyškrábat z postele.

Jeho bosé nohy se dotkly země a on ještě tak minutu seděl na své posteli v černých spacích kalhotách. Měl přivřené, ještě ospalé oči, a následně se začal protahovat, načež se na jeho nahém hrudníku začaly propínat svaly.

Jeho pozornost upoutal světlý skoro zlatavý proužek světla, který ležel na zemi kousek od jeho nohou, a směřoval ke škvírce mezi závěsy.

Přehoupl svou váhu do nohou a trmácel se k vysokým oknům, která byla schovaná pod zelenými dlouhými závěsy. Natáhl své světlé ruce na úroveň ramen a závěsy prudce odhrnul.

Měl silně zavřené oči a jednou rukou si je ještě bránil. Na to světlo si budu muset zvyknout, pomyslel si.

Rychle ještě pootevíral okna a skoro až vybíhal z pokoje. Jeden by si pomyslel, že je snad upír.

Unaveně scházel schody a někde v zatáčce se zastavil, poněvadž měl výhled jak na matku, tak na nové podivné předměty, s kterými hýbali nějací cizáci.

„Ahoj, zlatíčko. Jak ses vyspal?" zeptala se s úsměvem Narcissa, když si všimla svého jediného milovaného syna, a následně sklopila oči do pergamenu s nějakými poznámkami.

„No, moc dobře ne. Co to děláš?" zeptal se ospale a mrzutě Draco, opíraje se o zábradlí. Její úsměv byl ten tam a na červeně namalovaných rtech se vytvořila rovná linie.

„Dnes je náš večírek, Draco!" opět si pohledem změřila rozcuchaného a nevyspalého Zmijozelského prince a dala si ruce v bok, „Neříkej mi, že jsi na to zapomněl. Je ti doufám jasné, že tam musíš být."

Tohle by byl opravdu roztomilý pohled zralý na fotku v rámečku. Draco Malfoy opřený o zábradlí, jedna ruka položená a druhá podepírajíc bradu, s obličejem zmačkaného štěněte.

„Doufal jsem, že tě ten nápad pustí," zamumlal její syn a dal si ruku před ústa, aby si mohl zívnout.

Přitiskla si pergamen k hrudi a ublíženě se dívala na Draca, jenž ji pozoroval ze schodů.

„Draco," oslovila ho, udělala pár krůčků, při kterých se ozývalo klapání jejích podpatků, a zastavila.

Zhluboka se nadechla a s nervozitou přejížděla svými prsty papirus, o který se zadrhával její velký prsten.

„Tvůj otec je v Azkabanu," nejdřív řekla těch pět slov, která byla takovým tím startem, a uvědoměním, že se velká část z jejich života skládala ze špatných rozhodnutí, a tohle pro svého jediného syna opravdu nechce. Draco mezitím sešel zbytek schodů a stál dole kousek od ní.

„My jsme z toho díky dobré vůli ještě lepších lidí vyšli dobře. Udělali jsme spoustu chyb a řekla bych, že jsme na to i doplatili," měla vážný, přesto prázdný pohled, Draco ji takovou ještě nikdy neviděl. Ano, ovšem, viděl ji plakat, viděl ji vyděšenou a viděl ji hlavně ve stínu otce, kdy vlastně nemohla nikdy nic říct, ale tak jako ji viděl teď, ji opravdu viděl poprvé.