Stín mysli

1

Slunce svítilo. Ten den, kdy se vše začalo pomalu hroutit. Lehký vánek, společně s ptačím zpěvem a hlukem ulice, oznamoval příchod jarního období. Na obloze nebyl ani mráček. V kavárně přes ulici, obklopenou stoly zvenčí, seděla Najla se svojí sestrou. Uvnitř kavárny se mohl kdokoliv schovat před chaosem města a zapomenout tak na své problémy a strasti, které ho doprovázely v práci, nebo i ve škole. 

"Najlo, jsi tu? Země volá Najlu." snažila se sestra. Najla znovu vypadla do světa svých představivostí, jak to u ní je běžné. Už od dětství má jedinečnou představivost. Několikrát do dne vypadne z našeho světa a ubere se někam, daleko, daleko od nás. Poslední dobou se tyto výpadky ovšem dějí častěji. Její vytíženost psychickým i fyzickým způsobem napomáhá tomuto jevu. "Promiň, zamyslela jsem se." odpověděla Najla. "radši pij, než ti vystydne kafe. Víš, jak je studený Espresso nechutný." zasmála se sestra. "Proč jsi mě sem vlastně pozvala Najlo? Neděláváš to často." Najla se podívala do hrnku. Černá káva jí poskytla dočasné útočiště před okolním světem a jejími myšlenkami. "Asi to bude znít divně, ale prosím vyslechni si mě." "Jsem tu pro tebe ségra." Najla se usmála a podívala se sestře do očí. "Byla jsem na louce, asi dva nebo tři týdny zpátky. Pamatuješ, jak jsem jela na chatu viď?" "Jo, to si pamatuju." řekla Stela. "Šla jsem na louku, vzdálenou asi 20 minut od chaty. Byl tam jediný strom a kolem něj tak 60 metrů nic nebylo. Prostě filmová krajina." Obě se zasmály. Atmosféra polevila a tlak začal mizet. Najla pokračovala "Sedla jsem si tam ke stromu, opřela se zády a odpočívala. A pak najednou slyším kroky. Říkala jsem si, to bude nějaký můj kamarád. Pak mi to došlo. Nikdo mě nesledoval, kontrolovala jsem si to asi 10 krát." Stela se zarazila a začala přemýšlet, kdo by to mohl být. "Ten někdo stál proti slunku a dost daleko tak, abych neviděla barvy. Jen mě objal, pohladil po vlasech a pak prostě zmizel." Stela se dívala nevěřícně. To, co právě slyšela znělo jako duchařská historka, které se dá těžko věřit. "Jsi si jistá, že to nebyl jen výmysl?" "Jsem si sto procentně jistá, že to bylo skutečný!" trvala na svém Najla. "Dívej ségra, jsem tu pro tebe, ale tohle zní až moc neuvěřitelně, aby to byla pravda." "Asi máš pravdu, možná jsem jen usnula a něco se mi zdálo." odmlčela se Najla.

"Neochladilo se tu?" zeptala se Najla. "Ani trochu." Najla měla husí kůži. Teplota v místnosti jakoby klesla pod úroveň mrazu. Po pravé straně za oknem se mihla postava. hned za ní druhá, třetí. A pak se objevil on. Najla si ho všimla. Její oči se rozevřely a její smysly zbystřily. On tam byl. Pak náhle zmizel. "Zase si vypadla ze světa Najlo?" "Promiň, zdálo se mi, že jsem něco viděla." oklepávala se Najla a snažila se uklidnit.

"No nic ségra, je už pozdě a já musím domů. Ráda jsem tě viděla, zase někdy" řekla Stela mezitím, co se zvedala. "Měj se, taky jsem tě ráda viděla." Obě si zamávaly a Stela zmizela za rohem. "Asi blázním, není přece možný, aby někdo takový byl. Určitě to byl sen." šeptala si Najla. Najla vyšla z kavárny. Celá se třásla, nemohla zapomenout na onu neznámou osobu. Kdo to může být?