Pocit

Každý z nás má občas takový pocit, který není schopný vysvětlit. Nechci tvrdit že je u každého ten pocit stejný, ani že je vyvolaný stejnou události či stejným podnětem. Chci tím říct že každý to známe. Nevím zda jsme v tom sám nebo to se mnou sdílí někdo další, ale já takový pocit cítím často. Pocit který nejsem schopný pojmenovat ani vysvětlit. Jen... Je to něco uvnitř. Něco co tam je a zároveň není. Co tam přebývá ale i chybí. Nevím jak to vysvětlit.
Možná to důležité je, možná není, ale onen pocit přišel ve chvíli kdy na mě někomu začalo záležet. Vždy jsem si žil svůj život, nevšímal si okolí a tajne si přál aby si okolí nevšímalo mě. Měl jsem přátele a stále mám. Nejde o to, že bych byl introvert nebo člověk bez přátel. Jen pro mě přátelství nemělo význam. Necítil jsme radost z trávení času s přáteli. Žil jsem ve vědomí že je vše jen iluze která časem skončí. Vyrosteme, zestarneme a každý půjdeme svou cestou. Na druhou stranu mi vždy na mých blízkých záleželo více než na sobě samém. Udělal bych pro své blízké cokoliv. Ale když jsme to udělal, nepřijal jsme jejich díky ani pochvály. Uzavřel jsem se do sebe a žil dál. Nikdy jsem neuměl přijmout pochvalu, kompliment či nějakou veselou emoci. Už na prvním stupni mi učitele říkali abych se odvazal a začal se chovat více jako dítě a ne jako dospělý. Vše jsme bral vážné a úsměv byl velmi vzácný úkaz na mé tváři. Rodina mě za to odsuzovala... Věty jako : Usměj se.... Buď trochu veselý... Nechovej se jak dospělý... Mě provázely stále.
Jednoho dne přišel zlom a já poznal osobu, přesněji dívku, která ve mě nevzbuzovala odpor k lidem. Většina lidí mi jen dokazuje že jsme zkažení a zároveň zmatení. Nevíme co přesně chceme a co nás vede dále. Ono často zmiňované "hledání smyslu života" není nic jineho než pídění se po zrnku smyslu které by přineslo nový a čistý pohled na chaotickou záplavu našich myšlenek a emocí. Avšak ona zmíněná dívka mi dala naději že ne vše musí být plně chaotické a obráceně. Že chaos není úplně špatný. Stala se mi velmi blízkou, až nakonec tou nejbližší. Poznal jsem díky ní spousty nových emocí a zároveň jen jednu. Říká se jí láska. Nepochopený pocit plný mnoha tajů. Každý ji vnímáme jinak a zároveň všichni stejně. Říká se že je nejčistší emocí která vše urovná. Ale jen málo kdo vám poví jakou má láska druhou tvář a jak tenká je hranice mezi láskou a nenávistí. Láska vyvolá ty nejkrásnější emoce když jste s osobou milovanou a onu emocí sdilite oba mezi sebou. Ale co ty chvíle kdy spolu nejste? Chvíle samoty, smutku a bolesti? Je to jako droga. Stanete se na ni závislí. A když vám ji seberou a máte abstak? Co pak? Přijdete o lásku. Víte že tam někde stále je, ale není s vámi. Jste bez ní. A vy chradnete. Vaše duše začne strádat. Uvnitř pak cítíte rostoucí prázdnotu. Pocit samoty a chladu, který vás nutí přemýšlet. Jsem zamilovaný? Takové je milovat? Patří ta bolest k lásce? Nebo je to něco jiného?
A to je můj nevysvetlitelny pocit. Pocit odloučení a prázdnoty, který způsobuje láska. Proč se to děje? Proč něco takového vzniká z údajně nejčistší emoce? Je na to lék? Zbavim se toho někdy?
Neříkám že je láska špatný pocit. Ale myslím že samota také není špatná. Neměli bychom lidi soudit za to či jsou nebo nejsou ve vztahu. Každý má své pocity a emoce, které ho vedou. Jsou momenty kdy se to nehodí, ale myslím že by se člověk měl nechat vést svými pocity. Přeci jen.... Z nějakého důvodu je máme....

(tento příběh není a zároveň je skutečný. Třeba se v tom někdo najde. Nebo jen v části textu. Každý myslím má nějaký pocit, o kterém ví, ale neví jak se s ním vypořádat. A když nic... Snad vás čtení pobaví a řeknete si... Co jen dokáže lidská mysl vyplodit, když neví co a jak?)