Porážka Voldemorta byla výhrou pro spoustu kouzelníků, bohužel, měla své oběti a ztrátu pocítila snad každá kouzelnická rodina. Zemřely děti, dospělý, rodiny byly roztrhány na kusy a chybějící části zaplnila prázdnota a smutek. Někteří se ale pokusily prázdnotu zaplnit.
September Evangele byla ještě malá, když přišla o oba rodiče při požáru, který pohltil celou vesnici, prakticky batole. Stejně jako spoustu jiných dětí, skončila v sirotčinci. Ale i přesto, kolik nocí proplakala, se jí v jejích pěti letech splnil sen o rodině. Muž jménem Marty Lake, se pokusil si dát po ztrátě své ženy a syna šanci na štěstí, a tak se stalo že jednoho deštivého dne, stanul před dveřmi jednoho z těchto dětských domovů. Velké těžké dveře se otevřely a ven vyšla postarší žena, která vedla za ruku malou September v hnědém kabátku. Ta se váhavě podívala skrz rozcuchané zrzavé vlasy na vysokého černovlasého muže s kloboukem, co se na ní usmíval zpod knírku.
"Ty budeš můj tatínek?" Hlesla stydlivě a ohromeně zároveň a sevřela v malé dlani sukni její opatrovnice, zatímco na něj hleděla obrovskýma modrýma očima. Muž si před k ní dřepl a smekl klobouk.
"Když budeš chtít být moje dcerka?" Řekl jemným hlubokým hlasem, který byl svým způsobem ale zvonivý a čistý, jako když se lije lesní med do bronzové mísy. Jeho hnědé oči jako by se při pohledu na malinkou Ember znovu rozzářily.
Její bradička klesla, a tak odhalila chybějící zoubek. Pustila ruku ženy a skočila mu se slzami kolem krku, až se málem svalil i s ní na zem. On pohlédl do vrásčité tváře opatrovatelky, kterou lemovaly stříbrné vlasy. Šťastně se na ní usmál. Sám zadržoval slzy, když zabořil prsty do dívčiných kudrnatých vlasů.
"Vítej v naší nové rodině. September Evangele Lake..." Zašeptal jí do ouška a ona se na něj se slzami podívala.
"To jméno se mi moc líbí." Vydechl šťastně a nechala Martyho aby ji setřel slzy z pihatých tváří.
"Už je jen tvoje." Řekl něžně a pak se znovu postavil. September se mu hned pověsila na ruku.
"Děkuji vám Angelico..." Vydechl vděčně, když si od ženy naproti němu bral malý kufr s věcmi September.
"Dobře se mi o ní starejte Marty..." Usmála se a předala mu tlustou zalepenou obálku, ve které byl klíč k trezoru Emminých rodičů a všechny další důležité věci, které stihly tehdy zachránit z trosek jejího domu. Marty si jí schoval do vnitřní kapsy černého kabátu.
"Přísahám..." Kývl a lehce stiskl malinkou ruku, kterou svíral. Žena pokývala hlavou a pak se sklonila k September.
"Tohle je pro tebe." Vzala její druhou ručku a navlékla na ní velký prsten s bílým kamínkem, který se okamžitě zmenšil do správné velikosti. "Aby ti připomínal, jak silná jsi a že zvládneš všechno." Řekla vážně, ale pak se sladce usmála. Její oči se zaleskly slzami. "A abys nezapomněla na starou bábu, co ti četla pohádky před spaním..." Na konci věty se jí hlas zlomil.
"Nikdy na tebe nezapomenu teto!" Zamračila se a vecpala se jí do náruče. "Budu ti psát! ...až se to pořádně naučím." Zářivě se usmála.
"Můžeme přijet na návštěvu... sice to je z ruky, ale to zvládneme." Dodal Marty a September se nadšeně usmála.
"Hlavně nezlob..." Zašeptala dojatě, načež dostala mlaskavou pusu na tvář.
"Já nikdy nezlobím!" Zašklebila se a pak nevinně zamrkala. Angelica se zasmála.
"Tohle na mě neplatí." Pokroutila hlavou a narovnala se. "Už by jste měli vyrazit, ať se dostanete domů, dříve než padne tma."
"Máte pravdu... snad se najde domov i ostatním..." Usmál se na ní Marty. S tím se poklonil a posadil si do černých vlasů klobouk.
"Ahoj teto!" Zamávala na ní September. Angelica se na ní šťastně usmála. Bude mít vlastní život, takový, jaký si zaslouží.
"Sbohem zlatíčko. Snad už k tobě bude život milejší." Poslední větu vydechla se smutným úsměvem. Osamělá slza jí stekla po tváři, když sledovala, jak Marty máchal hůlkou, ze které se zjevil světélkující deštník, a jak i s holčičkou po chvíli mizí v autě, které se vzneslo do vzduchu a zmizelo do černých mračen.
