Sincerity

První kapitola

V příběhu se mohou vyskytovat vulgarismy a násilí.

,,Sbal se, jedeš na tábor" zněla mámina slova, když vtrhla do pokoje. ,, Cože!" Zaječela jsem přes celý barák, ale máma už mi házela věci do kufru. ,, Můžeš mi říct, proč si mě přihlásila na nějakej posranej tábor?" Vykřikla jsem zoufale, ale máma mě usilovně ignorovala. Vyskočila jsem tedy z postele a chytla ji za rameno. ,,Hej" otočila se na mě s naštvaným výrazem. ,,Já nejsem žádný tvůj hej počkej" ,,Tak mi laskavě odpověz" Máma si povzdechla a sedla si na postel. ,,Tak mě teda poslouchej -" ,,Jako bych to nikdy nedělala" zamumlala jsem a máma se na mě významně podívala. ,,No jo, už mlčím" ,, Výborně. Prostě jsme se s tátou dohodli -" ,,Nebo spíš ty ses dohodla" skočila jsem ji do řeči a ona mě hned okřikla: ,,Ale to bys musela mlčet, abych ti to mohla vysvětlit!" ,, Ježiši, tak se hned nevztekej" ,,Tohle nemá cenu. Běž se připravit, za čtyřicet minut odjíždíte" nato opustila můj pokoj a nezapomněla prásknout dveřmi.

S povzdechnutím jsem si začala dobalovat věci, což jsem stihla v rekordním čase. Po deseti minutách jsem si rychle vlezla do sprchy a pak si vyfénovala hlavu. S ručníkem kolem těla jsem se vydala přes celý pokoj ke skříni. Vytáhla jsem bílé kraťasy pod zadek, černý crop top a červenočernou kostkovanou košili, kterou jsem si uvázala kolem pasu. Pak jsem si namalovala řasy a rozčesala si své zrzavé vlasy. S žuchnutím jsem se svalila na postel. Přemýšlela jsem, co jsem zase provedla, že mě rodiče posílají na tábor. Možná je rozzlobila ta ředitelská dutka, kterou jsem před měsícem dostala ve škole, ale však už jsou prázdniny. Proč mě takhle trestají? Vstala jsem z postele a přešla k zrcadlu. Prohlížela jsem si fotky, které ho lemovaly a usmívala jsem sama na sebe, když mi bylo devět. Pak jsem přešla ke stolu a vzala z něj několik knížek, náhradní sluchátka a peněženku. Ze skříně jsem vytáhla vak a věci do něj hodila. Pak jsem ještě vzala kšiltovku s nápisem Bad Girl a s úsměvem si jí natáhla na hlavu, kšiltem dozadu. Pak jsem popadla kufr a kráčela si to dolů do obýváku.

,,Tak co? Jedeme?!" Zařvala jsem přes celý barák. Máma leknutím zvedla prudce hlavu a tím se v kuchyni praštila o poličku a táta přepadl na židli, na který se zrovna houpal. ,,Sakra Alexandro, musíš takhle řvát?" Vykřikl naštvaně táta a já se sluníčkovým úsměvem horlivě přikývla. Táta nechápavě zakroutil hlavou a podíval se na mě odměřeným pohledem. ,,Nějaká natěšená na to, že máš jet na tábory, které nenávidíš" podivil se a já pokrčila rameny. Nic jsem si od tábora neslibovala. Pojedu tam, zkazím všechny lidi kolem sebe. Nasbírám trapné historky a pak je budu vykládat ve škole a smát se jim s kamarádama. Nic víc, nic míň. Táta si povzdechl, ale zvedl se od stolu a podíval se na hodiny. ,,Emily, asi bychom už měli jet. Sraz je přece ve čtyři a odsud je to chvíle cesty." Máma vzhlédla k hodinám a přisvědčila. ,,To je pravda a navíc Bred nemá rád, když přijedou děti pozdě." ,,Kdo je Bred?" Máma se na mě otočila, jako by zapomněla, že jsem ve stejné místnosti. ,,Váš hlavní vedoucí. Můj kámoš z vysoké" ,,Aha"

,,Máš všechno?" Zeptala se mě máma asi podesáté a když se mě zeptala po chvilce ještě jednou, nasadila jsem si sluchátka a dívala se z okna auta na ubíhající krajinu. Ani nevím jak, ale usnula jsem a probudila jsem se ve chvíli, kdy naše auto s cuknutím zastavilo. ,, Jsme tady" prohlásila nadšeně máma a já protočila oči a sundala si sluchátka z uší. Táta vystoupil a šel mi vytáhnout kufr. Máma taky vystoupila, na můj vkus až moc nadšeně. Já jsem chvíli otálela a pak jsem nakonec s protáhlým obličejem vystoupila taky. Rozhlížela jsem se kolem sebe a viděla spoustu malých dětí okolo šesti až deseti lety. Pak jsem viděla větší skupinky děti, kterým mohlo být okolo dvanácti až čtrnácti a nakonec jsem zahlédla asi tři nebo čtyři skupiny dětí v mém věku, tudíž od šestnácti do osmnácti let. Protočila jsem oči a s vakem na rameni se vydala za rodičema, kteří se bavili s nějakým chlapem. Máma se otočila a rukou mě poháněla, abych šla k nim. S povzdechem jsem přidala do kroku a brzy stála vedle nich.

,,A tohle je naše dcera Alexandra, za tři měsíce jí bude osmnáct" usmála se na mě máma a postrkovala mě dopředu k tomu chlapovi. ,,Alexandro, těší mě. Já jsem Bred, hlavní vedoucí tohohle tábora. Doufám, že se ti tu bude líbit." Usmál se a já přiškrceným hlasem odpověděla něco jako: ,,Ehm díky" máma se na mě naštvaně podívala a já ji pohled opětovala. Ona mě sem zatáhla. Zatímco si mí rodiče povídali s Bredem, já si mezitím prohlížela tábor a podrobněji i lidi, který tu zatím byli. Všimla jsem si, že u chatek stojí nějaké tři holky v mém věku, který sem přijeli spíš jako na karneval. Zhnuseně jsem odvrátila pohled a všimla si nějakých starších kluků. Nejspíš jsou to takoví ti borci, co si hrají na Bad Boye. Ušklíbla jsem se a vrátila svůj pohled opět k rodičům. ,, Takže jsem vás rád viděl, ale támhle přijeli další táborníci. Měj se Emily, někdy přijedu na návštěvu a ty Jamesi koukej se sebou něco dělat" pronesl žertovně Bred a všichni tři se zasmáli. ,,Tak se měj Brede a kdyby něco, tak volej. Stejně tvůj telefonát čekáme už od teď co odjíždíme, že Ali" usmála se máma mile, ale byla v tom i skrytá hrozba určena na moji adresu. ,,Ale ne, věřím, že Alexandra bude v pohodě. Můžeš se připojit k ostatním" usmál se na mě Bred. ,,Máš chatku číslo.... Sedmnáct" zamával nám a vydal se k dalším rodičům dětí, který teď přijeli.

,,Takže Alexandro. Dobře mě poslouchej -" ,, Jasný, já vím, být hodná, nedělat blbosti, a bla, bla, bla..." Máma se na mě překvapeně podívala. ,,Ne, to jsem nechtěla říct. Chtěla jsem ti říct, ať si to užiješ a najdeš si nové kamarády a možná i novou lásku. Mám tě ráda" usmála se a objala mě. Zůstala jsem strnule stát, neschopna pochopit, co se právě stalo. ,, Rodinné objetí" usmál se táta a přidal se k nám. Po dlouhé době jsem se zase s rodičema zasmála a cítila se jako v rodině. ,,Taky vás mám ráda" zašeptala jsem. ,,Já vím holčičko, já vím." Odpověděla mi mamka. ,,Tak si to tady užij Ali a nezapomeň nám napsat nebo zavolat" pak už mi jen zamávala na rozloučenou a já se vydala hledat chatku číslo sedmnáct.

Chatka číslo sedmnáct byla hned druhá od kraje, takže jsem ji našla hned. Vešla jsem dovnitř a tam už seděli na posteli nějaké tři holky a já hned poznala, že jsou to ty tři, které jsem viděla hned na začátku a zhnuseně jsem se na ně podívala. ,,To snad není možný, máme nějakou novou holku" protočila očima jedna z nich. ,,Jen kruť očima dál, třeba tam někde objevíš mozek a pochopíš, že halloween bývá až na podzim" odcekla jsem a vtáhla dovnitř kufr. ,,Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit! Víš vůbec, kdo já jsem?!" ,, Že by klaun? Hádám podle tvé masky" ,,Já- já..." ,,Ty - ty... Radši drž hubu" Napodobila jsem ji a otočila se na ty zbylý dvě. ,,Kde je volná postel?" Zeptala jsem se a ony se na sebe podívali. Pak ta bruneta ukázala na druhý konec chatky, kde byla úplně osamocená postel. Byla to taková ta postel, která je něco jako palanda, ale dole nebyla postel, ale skříň. Vedle té postele byla ještě jedna skříň. Úžasný, pomyslela jsem si, ale nasměrovala svůj krok právě tam. Na můj vkus byla chatka pro čtyři lidi až moc malá, ale co se dá dělat. Namáhavě jsem vytáhla svůj kufr na skříň vedle postele a slezla zpátky dolů.

,,Jak se jmenuješ" zeptala se bruneta a já se na ní otočila. ,,Alexandra, jak vy?" ,,Já jsem Nat, tohle," ukázala na holku vedle sebe, ,,je Elen a támhle je-" ,,Umím se představit sama Nathalie, jsem Bethany. Kolik ti je zrzko?" Neměla jsem chuť ji odpovídat, po tom, co měla kecy, že jsem s nimi na chatce, a tak jsem jednoduše vyšla z chatky ven. ,,Arogantní kráva" zaslechla jsem Bethany, když se po mě zavřely dveře. Takže tohle jsem moje spolubydlící. Namyšlený nány, který si o sobě myslí bůh ví jak jsou nádherný a dokonalý. Trávit s nimi čtrnáct dní bude peklo. Ne pro mě, ale pro ně. Možná jsem arogantní, ale jsem upřímná a upřímnost je nejmocnější zbraň.

Vaše Wibie

Věnováno: By_Anny