psaná Slunečná

prolog

Prolog
Je 16.4.2020 a dnes má pohřeb můj táta. Bolest. Smutek. Slzy. Emoce. To je vše co jsem za ty 2 týdny cítila.
,,Požehnejme tedy Martinu Popelkovi snadný vstup to bran nebeských." Přesně v tu chvíli jsem se rozplakala ještě více než před tím, a to jsem netušila že to více jde. Šla jsem se svojí sestrou Sylvku naposled říct tátovi sbohem. Vypadal tak klidně, jako by jen spal. A to jsem si taky moc přála. Když přišli pohřebáci zakrýt rakev, málem jsem se zhroutila, naštěstí mě ségra zadržela. Se sestrou tak dobrý vztah nemáme, sice na statku taky vyrůstala, ale pracuje v Praze a stala se z ní spíš městská holka. ,,Týno neboj, postaráme se o všechno," uklidňovala mě. Ale mě se zdálo že to tak jednoduché nebude.
A jé teď mi něco došlo, zapomněla jsem se představit. Tak, jsem Kristýna Popelková, od narození žiju na statku Slunečná. A...miluju to tam. Každý den se staráme o zvířata, o hosty v hospodě, pracuju někdy i v lese.. zní to asi trochu chlapsky, ale já si to moc užívám. Za těch 7 let, od doby co jsem dochodila střední, jsem se naučila všechno možné. Bože, vždyť já chodím i kácet stromy. Dobře se na tom vybíjí vztek, to vám povím. No tak ještě k mé osobě, ráda nosím volné kalhoty, je v nich nejlépe na práci a i tak je mám ráda. Pak miluju kostičky. Často nosím košile, někdy jen tu, někdy je místo mikiny. Když jsem v hospodě tak většinou mám zástěru s logem našeho statku. Pak máme sýrárnu, kde vyrábíme sýry z mléka od našich koz a řeknu vám, je to nejlepší sýr a všichni si ho můžou vynachválit. Dodáváme je dokonce i do Prahy, a to už je fakt dobrý. Ještě abych nezapomněla, chodím se synem starosty, Štěpánem Vackem. Už jsme spolu skoro 2 roky a za tu dobu jsem zjistila, že je to fakt lenoch. Ale mám ho ráda. Jeho ségra, Julča, je moje nejlepší kamarádka. Bavíme se spolu od dětství a říkáme si vše. Pořád se jen smějeme jejím vtipům, na nic jiného skoro není čas. Ale abyste si nemysleli že je nějaký šašek. To fakt ne, umí být i vážná, ale legrácky jí jdou nejlíp. Ještě miluju zpěv, když nevím co dělat, tak zpívám. A budete se divit, ale chodím si do lesa srovnávat myšlenky a ,,povídat si" se zvířaty. Za to se mi Julča furt směje. A taky vycítím když není něco v pořádku třeba se zvířaty, nemyslete si že jsem čarodějnice, nemám ani koště, ale prostě to nějak cítím. A to je asi všechno co potřebujete vědět, takový maličkosti že mám dlouhé, tmavě hnědé vlasy a spousta lidí mi říká že jsem kost a kůže, zmiňovat snad nemusím.