Královská subinka [1]

Zbavení překážky

Krůpěje potu se leskly zrzavé ženě na čele. Okolo ní pobíhalo několik žen, zatímco porodní bába byla připravena pomoci s koloběhem zrození života. Z hrdla rodičky se draly křiky a funění jako nějakého dravého zvířete. Jedna z mladých žen pomocí vlhkého hadříku otřela pot.

Po těžko určitelné době se místností rozlehl dětský pláč.

"Gratuluji, má paní, narodila se vám zdravá holčička."

***

V korunní místnosti přecházel sem a tam vysoký muž, jehož tmavá, objemná hříva se zavlnila s každým pohybem. Prudce se zarazil na místě.
"Něco se posralo." Roznesl se jeho hrubý, ale přesto tak sweet voice prázdnou místností. Předpověď se potvrdila, jakmile se dveře, za kterými manželka rodila, otevřely.

Z chodby dovnitř vešel o hlavu menší muž v elegantním, světle modrém obleku.
"Pane, máte další dceru." Kyselost v jeho hlase nebyla schopná se ani maličko vyrovnat pachuti, kterou pociťoval vladař. Pevně sevřel svoji sharp jawline a zpracovával, jaká katastrofa se to snesla na jeho hlavu.

"Eggh." Posteskl si král a promnul si oči. Tohle musel být zlý sen. "Co si mám počít? To je už po šesté! Jestli to takhle půjde dál, namísto dědice trůnu dám vznik největšímu harému v okolí!"

"... I to by mohlo mít úspěch." Prohodil tiše krátkovlasý rádce a dlouholetý kamarád. "Ale myslím, že pro vás mám jednoduché řešení, pane." Ani se nenamáhal dovírat dveře na chodbu, kde ležela na hromadě hadrů královna. Manžel jí odmítl povolit rodit v ložnici. 

'Kdo má pořád platit čistírnu?! Snad víš, kolik jsme za ní vyplázli naposledy.'  To byla slova, co jí donutila rodit zde. Na studené, kamenné podlaze. Vskutku ponižující, ale co by pro svého milovaného neudělala? Abych Vás této otázky ušetřil, odpovím: Dle všeho pro něj nebyla schopna udělat jednu věc. A to porodit syna. Následníka trůnu. Dalšího alfa samce, co povede království do rozkvětu a u nohou mu bude ležet celý svět! A pokud ne ten, tak by mohly aspoň nějaké ženy, co by pro něj udělaly vše, co mu na očích viděly.

"Tak povídej." pobídl ho. Přešel ke svému trůnu, kde se usadil. Byl to vskutku majestátní pohled. Sluneční paprsky se odrážely od jeho pohledné tváře. V hnědých očích tvořily jakýsi odlesk, co mu na té majestátnosti ještě přidával. Plné rty, díky kterým s každým úsměvem obvykle okouzloval ženy v okolí, byly nyní pevně sevřené. Pod bílou košilí a knoflíky, které div nevolali o pomoc s udržením toho veškerého svalstva, se rýsovala atletická figura. Mladý rádce, kterému došlo, že byl vyzván k mluvě, přestal žrát tento pohled, co se mu naskýtával, odkašlal si a začal mluvit.

"Víte, co se mi doneslo, každá vaše milenka - A nebudeme si lhát, že jich bylo a stále je hodně, tvrdí, že by vám porodila syna. Proč toho nevyužijete?" Pravdou bylo, že nad tím sám přemýšlel, avšak bylo tu jedno velké ALE. A to se právě nacházelo na chodbě.

"Zapomínáš, že jsem ženatý?"

"Kdepak." V modrých očích se objevila jiskra neznačící nic dobrého. "Pokud chcete potomka hodného trůnu, doporučuji vám, abyste se Královny zbavil. Stačí vydat příkaz a je pryč jako byste luskl prsty." Na ukázku, jak rychle by to mohlo být, luskl pravou rukou. Už pár let měl v hlavě několik nápadů, jak se této ženy v případě nepohody zbavit, jen čekal na vhodný moment. Král ale pouze protočil očima.

"Janku, zapomínáš, že neumím luskat prsty, takže takhle snadno se jí rozhodně nezbavím." Ženiny oči, co se nacházela na chodbě, se div nepodobali šnekovi. Nemohla věřit vlastním uším. Stejně jako rádce. Doopravdy jediné, co mu v tomhle bránilo, byla neschopnost luskat prsty?

"V tom případě jako byste mávl kouzelným proutkem." Usmál se. "Stačí jen zvolit, jak se jí chcete zbavit." Tmavovlasý muž si zamyšleně poklepal prstem na bradě. Bylo tolik možností! Cítil se jak dítě v cukrárně.

"Pokud se nepletu, hadi už dlouho nedostali nažrat." Prohodil při vzpomínce na své milované mazlíčky. Chtěl říci, že jim musí ve městě koupit krmivo, ale rádcova iniciativa to vzala jinak.

"Víc nemusíte říkat, pane. Jakoby se už stalo." Hlavou pokynul na dva strážné, kteří bez váhání čapli unavenou královnu z hromady hadrů a odtáhli jí k pavilonu, co si král zařídil v jedné z věží.

"Hej, plechouni!" Křikl na vojáky jejich vůdce. Královna očekávala, že se jí zastane, že ho do té jeho krásné palice trefila koule rozumu, ale to se nestalo. "Vemte i to dítě, ať se rozloučí s matkou. Pak ho hoďte k chůvě. Klidně doslova." S tímhle jeden z mužů čapl novorozence a během chvíle zmizeli.

"Nyní zbývá už jen to jednoduché. Najít vám manželku, pane! A i na tohle mám plán, jen musíte počkat do zítřka." Blonďák se široce zašklebil. Léta jeho příprav nepřijdou nazmar, když je ta masitá překážka pryč!