Wayside (Larry Stylinson) [POZASTAVENO]

5 - Call

Harry

"Proč se na nás každý kouká?" Řeknu, když se konečně procházíme ulicemi Edinburghu. Po pár hodinách cesty, jsme konečně v nějaké civilizaci. Bohužel ani to moc neřeší naší situaci.

"Proč myslíš?" Zasměje se ironicky a zahne do nějaké ulice, jakoby to tady znal.

"Ja nevím, možná tím oblečením." Pokrčím rameny a nasleduji ho. V duchu vidím alespoň malou naději, že  co dělá.

"Nepoužívej ironii, nejde ti to." Jeho slova zanecham bez odpovědi a nechám se dále bezhlavě vodit zdejšími ulicemi.

"Kam to vlastně jdeme?" Zeptám se, když už jednou ulicí procházíme potřetí.

"Kdysi jsem měl kámoše a ten měl tetovaci salón, právě tady v Edinburghu. Asi před dvěma roky, jsem tu za ním jel a teď si snažím vzpomenout na cestu."

"Chodíme pořád v kruhu." Podotknu, ale když zaregistruji jeho vražedný pohled, raději ztichnu.

-----

"Tady to je." Výkřikne radostně Louis, když po hodinách hledání konečně dojdeme k tomu prokletemu testovacímu salónu. Od cesty po, které jsme nesčetněkrát šli, byl vzdálen jen pár metrů.

Při otevření dveří, zazvoní zvonek zavěšený na stropě a já se ocitám uprostřed tmavé místnosti, na jejíchž stěnách visí obrazy, z nichž doslova křičí čínská kultura.

Všímám si, že vedle hnědého gauče se trochu poodtahne vinový závěs. Zpoza něj, vykoukne kluk jehož tmava pokožka je pokryta velkým množstvím nejrůznějších tetování a havraní vlasy má stahnu do malého culičku.

"Zayne." Výkřikne Louis, načež se vydá Zena, nebo Zyana, nebo jak to bylo, obejmnout.

"Loui." Usměje se a poplaca ho po zádech. "Co to máš kurva na sobě." Vyprskne smichy, když si jeho oči prohlédnou Louiho vzhled.

"To ti vysvětlím později, máš teď nějakou práci?"

"Ne, pokud nikdo nepřijde, tak ne. Chceš tetování? Nebo snad on?" Zanovy tmavé duhovky se zaměří na mě. Celé jeho tělo bojuje s tím, aby se nezačal smát, zatímco já se nervózně kroutím a hraji si se svými vlasy.  "Kdo to vlastně je? Že by tvůj nový objev?" Zayn uznale přikývne a obdrží z Louisovy strany silný úder do ramene.

"Ne, není to žádný můj "objev" a ani nechceme tetování. Můžeme dozadu, všechno ti povím."

"Jasně, stejně bych teď měl mít polední pauzu." Své slova ještě obohatí tím, že cedulku na dveřích otočí na zavřeno. "Sedněte si." Ukáže na gauč a ztratí se někde v zadní místnosti.

"Ten tvůj kámoš je divný. Všechny ty tetování a tak. Jde z něj strach." Mistnosti se rozezní mohutný Louisuv smích, který mě nějakým zvláštním způsobem upokojí.

V ten samý okamžik se vedle gauče objeví Zaynova hlava.

"Slyšel si to. Prý z tebe jde strach." Louis se němuže přestat smát a já netuším proč. Opravdu působí trochu děsivě.

"Má ze mě jit strach." Zayn si založí ruce v bok a snaží se tvářit co nejdrsněji, vidím ale jak se mu cukaji koutky úst.

"Vždyť ty se bojíš i u filmu o Harrym Potterovi." Louisovy modré oči jiskří od smíchu a já se malou chvíli přestanu kontrolovat a začnu do nich bezostyšně zírat.

"Bylo to jen jednou a navíc to strašidelné bylo." Začne se bránit Zayn a já konečně odpoutam svůj zrak od Louise.

"Byli tam i sedmileté děti, ktere neutekli z kina, při pohledu na mozkomora." Louisuv smích opět zaplní místnost a já se automaticky usměji.

"Zahrab se." Hodí po něm sametový polštářek a otočí se na mě."Dáš si něco k jídlu nebo pití?"

"Ne, to není třeb...."Začnu odpovídat se slušnosti, ale Louis mi skočí do řeči.

"Jo, mám hlad, že bych snědl i ty hadry co mám na sobě a Harry určitě taky, akorat je moc slušný na to, aby si o něco řekl." Povzdechnu si a nakonec přikývnu.

"Tak Harry jooo?" Ušklibne se Zayn a Louis ho probodne pohledem. Z mě neznámého duvodu, mě selže vlastní tělo, když me tváře začnou nabírat červenou barvu.

"Jo a dělej máme hlad." Pronese mrzutě Louis a prekřiží si ruce. Zayn si prohledne mé červené tváře a ušklibne se.

"Harry, je narozdíl od tebe slušně vychovaný. Dobře, něco vám donesu." Povzdechne si Zayn. Hned potom zmizí za závěsem.

Za pár minut donese dva talíře, ze kterých se line vůně kuřecího rizota.

Při dotyku stolu a porcelanu to mírně cinkne a v ten samý moment už se Louis laduje rizotem. Narozdíl od něj, si začnu na vidličku jídlo nabírat pomalu a snažím se nevnímat Zaynuv pohled na mém těle. Proč si mě sakra, tam prohlíží?

Během jídla mu Louis řekne náš příběh, vynecha ovšem tu část, ve které jsme se spolu milovali. I tak si myslím, že si Zayn myslí své.

"Předpokládám, že si chcete zavolat?" Zeptá se nás Zayn a my oba přikývnem.

Zavedene nás za závěs, projde kolem tetovaciho "stolu", nevím jak jinak bych to nazval a nakonec projdeme dveřmi do obytné části, ve které nejspíš bydlí.

"Tady." Ukáže prstem na pevnou linku u které se divím, že ji ještě někdo používá. Poté nás tam Zayn necha samotné, protože mu má přijít zákazník.

"Dobře, zkusím zavolat na svůj mobil." Řekne Louis, vytočí číslo a dá si telefon k ucho. "Hlasová schránka." Povzdechne si a zavěsí.

"Zkus zavolat rodičům." Louis se nervózně podrbe na zatylku a uhne pohledem.

"Ja znám jen svoje číslo." Nevinně se usměje, na to jen protočim očima a vezmu telefon do ruky. Mé číslo je taky hluché a proto mi zbývá jediná možnost, zavolat rodiče.

Stojím před telefonem a zírám na něj, nechci volat rodiče. "Taky neznáš číslo, nebo si zapoměl jak se to používá." Nereaguji na jeho chabý pokus o humor a ač nerad, vytočím číslo své matky.

"Halo, kdo je tam?" Ozve se téměř okamžitě z druhé strany telefonu.

"Tady Harry."
"Jaký Harry?" Její odpověď mě zaskočí a na sekundu váhám, jestli je to správné číslo. Ne, určitě je to ona, už podle hlasu.

"Tvůj syn."
"Aha, co potřebuješ? Nějaký problém s bytem? A proč nevoláš ze svého čísla?" Nervózně si zkousnu ret a zelenýma očima sjedu na Louise, který má ve tváři nečitelný výraz.

"Ne, s bytem žádné problémy nejsou. Já jen, prostě, jsem teď v Edinburghu a netuším, jak se dostat zpátky, takže..."

"Takže po nás chceš, aby jsme tě odtamtud dostali?"

"Ano."
"Tak na to zapomeň, máš se o sebe starat sám, jsi už dospělý, takže to je tvůj problém." Dořekne a zavěsí. Zůstávám jen šokováně stát a několik sekund snad ani nedýcham.

"Asi nám moc nepomůžou co?" Zeptá se Louis.

"Ne nepomůžou." Řeknu nepřítomně a sjedu podél zdi.

"Harry, jsi v pořádku?" Zeptá se Louis a mě jeho hlas připadá najednou vzdálený a obraz rozmazany.

"Napr...." Zbytek slova už nedořeknu, protože mi něco vezme slova z úst a já se propadnu do temnoty. V dálce slyším, jak někdo vola mé jméno a pak už nevím vůbec nic.

Takže konečně nová kapitola, kterou mam napsanou už asi týden a zbýval mi dopsat už jen konec :DD Stejně nejsem s dílem spokojená, ale aspoň je tady :D
Na mém profilu najdete speciální vánoční jednodilnou povidku, tak pokud chcete, můžete si ji přečíst :))
Bud moc ráda za každý vote a koment, popř. follow :))