Úhel pohledu

Kapitola 10

„Ahoj fešáku, můžu si přisednout?" to si dělá prdel ne? Zvednu pohled, ale ve tváři nepohnu ani svalem. Má na sobě masku. Super, kde jsou jeho kumpáni? Okamžitě se začnu rozhlížet, kde čekají.
„Jsem tu sám," doplní, zatímco si stahuje masku z obličeje a odhalí tak natržený ret.
„Tak můžu?" on prostě nedá pokoj.
„Mě je to jedno, moje místo to není," odpovím konečně a zaměřím svůj pohled na sklenici. „Dobře, tak jo," a nastane ticho. To nejhlasitější a nejtrapnější ticho v mém životě. Co mám teď dělat? Nebo mám počkat, až udělá něco on? Proč to prostě nemohl nechat být?
„Je zvláštní, že sedíš u stolu," aha, takže bude dělat, že se nic nestalo.
„Myslel jsem si, že u stolu mě nebude nikdo obtěžovat."
„Wohou, to je ale super příjemná atmosféra," snaží se vtipkovat?
„Já si ji do teď náramně užíval," jeho společnost prostě není vítaná.
„Něco mi do toho předtím v pondělí vlezlo, ale pak jsem tu byl zbytek týdne a ten další taky a vlastně jsem tu teď jako doma, už jsem si myslel, že se tu nikdy neukážeš," zní docela vážně. „Nevím, o čem to mluvíš, takže je to jedno," ještě jsem se na něj nepodíval.
„To teď hodláš bejt příjemnej jako osina v prdeli?" tohle se skoro podobalo naštvanosti.
„Jestli sis toho nevšiml, já jsem příjemnej jako osina v prdeli celou dobu," konečně se na něj kouknu.
„Super, takže si prostě budeš hrát na to, že se nic nestalo?" tentokrát jeho jizva hrozivě vypadá.
„A co se jako mělo stát?" vyzývám ho.
„Chceš názornou ukázku?" a než se naděju, chytne mě za triko a přes stůl přitáhne do polibku. Vůbec to není jako poprvé. Tentokrát je to agresivní. To nemůže použít pěsti, jako kdokoliv jiný? Ještě v baru plném cizích lidí. Odstrčím ho, popadnu bundu a odejdu. Dneska na to vážně nemám náladu. Nemám náladu na nic. A obzvlášť na něj ne.

„Ránko!" ozve se Alex naproti mně.
„Hmm, dobrý," sám cítím, jak ze mě to nadšení sálá.
„Tady se někdo pěkně na hovno vyspal."
„Jo. Takže sorry, ale dneska se mnou sranda nebude," jako by někdy byla.
„Jako by někdy byla," směje se. Tak díky.
„A můžu se zeptat co se stalo, že máš takhle bezvadnou náladu? Je v tom ženská?" dej mi pokoj.„Ne, ženská v tom není. Nic v tom není, prostě jsem se na hovno vyspal."
„Ok, tak fajn," sklapne konečně.

Možná bych to neměl dávat tak najevo, ale ono to prostě nejde! Mám hroznou chuť do něčeho, nebo spíše NĚKOHO praštit. Přísahám bohu, že jestli dneska přijde do baru, tak dostane pěstí. To si nemohl vybrat někoho jiného, komu bude otravovat život? Chlapů v okolí běhá plno! A jestli má úchylku na uniformy, těch je tu taky dost. Tak proč já?

Doopravdy tu je. Ovšem, jako kdyby měl šestý smysl, tak si přivedl i svůj gang. Dlouho jsem je tu neviděl, takže mě to docela překvapilo. Možná je to tím, že jsem tu taky dlouho nebyl. Každopádně jsem si svůj plán s pěstí rozmyslel, nemám zájem o to, aby se do toho někdo míchal stejně jako posledně. Úplně cítím, jak mi jeho pohled propaluje díru do zad a upřímně si ten pocit užívám, ale neohlídnu se po něm ani jednou.

Pátá sklenice a rituál se opakuje. Při mytí rukou se otevřou dveře a já úplně cítím to déjà vu.

„Už jsem si myslel- " nestihnu se dozvědět, co si myslel, protože jeho větu přeruší moje pěst na jeho obličeji. Částečně cítím úlevu, ale také cítím, že pár dalších ran by nebylo od věci, ale donutím se ke klidu. Juuzen se drží za nos a jde vidět, že mu teče krev. Asi jsem udeřil silněji, než jsem si myslel. Stojíme relativně blízko a já si všimnu kruhů pod jeho očima, které jsou díky barvě jeho očí výrazné. Na co to myslím? Mám být naštvaný. Stáhne ruku z obličeje a na zem i přes jeho masku dopadne několik kapek jeho krve. Co teď? Neměl bych prostě odejít? Přitom se mi ale nechce. Nakonec to vyřeší on.

„Hádám, že jsem si to zasloužil."
„Hádáš správně."
„Omlouvám se, vážně jsem chtěl přijít..."
„Radši si umyj obličej," pronesu tónem, který nepřipouští odpor a vydám se pryč.

Po cestě na baru zaplatím, vezmu si bundu a odcházím domů. Taková úleva! Nemůžu tomu uvěřit, co dokázala jedna rána. Musím si pořídit boxovací pytel. Úplně cítím, jak se usmívám, jako blázen, ale je mi najednou tak dobře, že je mi to úplně jedno.

„Ty sis vrznul nebo co?" zasměje se Alex.
„Jojo, taky ti přeju pěkný ráno," zasměju se.
„Takže jo!"
„Prosím tebe, co tobě je do toho."
„No já tě snad nikdy neviděl takhle uvolněného a usmíváš se. Hodně. Upřímně mi to trochu nahání strach."
„Prosím tě, ty naděláš, jednou se moc mračím podruhé se zase moc směju, ty nikdy nebudeš spokojenej co?"
„Jako, mě by to nevadilo, ale ve dvou dnech jsou to už dva extrémy a trochu se bojím, co předvedeš příště. Ještěže zítra máme volno."
„Žádný strachy, příště už žádný extrémy," ujistím ho s úsměvem.

Absolutně tento stav uvolnění nechápu. Vůbec nic se nevyřešilo, ale s tou ránou ze mě spadlo všechno to napětí posledních týdnů. Skoro jako znovuzrozen. Dobře, to přeháním, ale prostě si nemůžu pomoct.

Třetí den za sebou v baru. Nádhera. To vůbec není divné a zoufalé, navíc když chodím sám. Ale dnes je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Na tváři mi neustále hraje úsměv a ta whisky dnes chutná nadprůměrně, na což si vůbec nestěžuji. Ale úsměv mi zvadne ve chvíli, kdy vejde do dveří. Vypadá, že včera schytal více pěstí, než jen tu mou a stejně je tady. Okamžitě ke mně sklouzne pohledem a vydá se ke mně. Zapadne ke mně do boxu, protože dnes zase nesedím u baru. „Musíme si promluvit," začne bez pozdravu a nemá ani náznak úsměvu.
„Jejej, takže se se mnou chceš rozejít," snažím se vtipkovat.
„Tentokrát to myslím vážně," řekne s naprosto vážnou tváří.
„No tak fajn, tak začni, co máš na srdci?"
„Tak za prvé- „
„Ono toho bude víc?" hodí po mě takovým pohledem, že zmlknu.
„Za prvé, vážně mě mrzí, že jsem tenkrát v pondělí nedorazil, ale prostě jsem nemohl. Vážně jsem si o tom chtěl promluvit, protože, řekněme to narovinu, naše situace není úplně obvyklá."
„Takže ty sis taky všiml," zamumlám si pod vousy, ale dle jeho výrazu mě slyšel.
„A za druhé, naprosto chápu včerejší agresi, ale musel si mi dávat zrovna pěstí?" dořekne a usměje se.
„Cože? To je všechno?"
„Tobě to nestačí?"
„No, uh, čekal jsem něco... Vlastně ani pořádně nevím co, ale něco jiného."
„A máš něco, co by si chtěl říct ty mě?"
„Co se ti stalo s obličejem?"
„No včera jsem se srazil s pěstí jednoho fešáka."
„A jsme tam, kde jsme byli, paráda. Každopádně myslím potom, protože i když si myslím, že můj pravej hák je naprosto úžasnej, tak si nemyslím, že by nadělal tolik škody."
„Škody? Myslíš, že mého obličeje je škoda? To je roztomilý. No, ale abych uzemnil tebe a tvůj úžasný pravý hák, tak jsem se pak dostal ještě do jedné... potyčky řekněme to tak."
„Mám se ptát?"
„Ne, není to nic, co by stálo za řeč."
„Ok," odpovím, protože můj mozek nebyl schopný vymyslet něco lepšího.
„K tomu, co se stalo před tímhle nedorozuměním..." on to prostě musel začít. Na sucho polknu.
„Ano?"
„Co to mělo znamenat?"
„No já... nevím, prostě se to stalo?" tohle mi vážně nejde.
„A stane se to znovu?"
„Nevím, mělo by? Chtěl bys?" co to melu?! Jsem jako puberťačka po první puse.
„No ono už se to vlastně znovu stalo..."
„Nevím, jestli se to dá počítat."
„No podle výrazů lidí potom co si odešel, to oni počítali."
„Kdo by to taky čekal, že se na mě tak vrhneš," snažím se zasmát a dodat tomu tak lehčí tón, ale nedaří se mi to.
„No, původně to v plánu nebylo, ale trochu si mě zahnal do kouta."
„No tak promiň, ale vážně jsem byl nasranej."
„Protože jsem se neukázal?"
„Nefandi si, prostě to byl na hovno den," to znělo uvěřitelně.
„Když to říkáš," zasměje se. Ve skutečnosti se moc hezky směje.
„Vlastně ještě je tu něco o čem bych chtěl mluvit... Chci tě někomu představit."
„Cože?" to zděšení ze mě muselo sálat široko daleko.
„Netvař se tak vystrašeně. Nemyslím to teď hned, dneska teďka, ale časem, až si budu trochu jistější."
„Jistější čím?"
„Tebou," pronese jako jen tak mimochodem.
„A to mě má uklidnit?"
„Spíš nechápu, proč by si potřeboval uklidnit."
„A můžu se zeptat o koho jde?"
„O toho nejcennějšího člověka v mým životě."
„Huh?" super inteligentní reakce, já vím, ale moje zmatení musím být i tak zcela zřejmé.
„Chci tě představit mojí sestře," usměje se a vypadá docela spokojen sám se sebou.