Vzhlížím k tobě [KakaObi] ✓

Vzhlížím k Tobě

Tak na tohle dílo bych opravdu ráda znala Váš názor. Už jak jsem psala minule, je to moje vůbec první KakaObi, co jsem napsala a nejsem si jistá, zda jsem ty charaktery vystihla přesně, jak mají být :D Jinak přeju příjemné počtení ^-^

Žárlil jsem na něj. Fakt jsem na toho šedovlasýho zakuklenýho blbečka žárlil. Proč zrovna jemu, se vždycky všechno povedlo a já takřka skoro všechno posral? Jak je možný, že zrovna on se stal ve dvanácti letech Jouninem a já jsem jenom pořád tupým Geninem? Je to k vzteku, sakra! Je mi třináct a můj Sharingan se ještě ,,neprobudil k životu". Začínám dost pochybovat o tom, že vůbec někdy ovládnu jeho umění. To by byla potom ale pěkná ostuda. Brr, nechci na to ani pomyslet. Naši by se museli hanbou propadnout, a já vlastně taky. 

Kakashi, Kakashi, Kakashi... Nedáš mi spát ty jeden zmetku zatracenej! Budu aspoň někdy natolik dobrý, abych tě mohl vyzvat na rovnocenný souboj a dokázat ti tak, že nejsem úplně k zahození? Tímhle stylem se to stane až v době, kdy budu jednou nohou v hrobě. Pche. 

,,Obito? Hej, Obito?!" zamávala mi před očima rukou Rin a dostala mě z mých myšlenkových pochodů.

Zářivě jsem se na ní usmál. Byl jsem do ní udělanej, miloval jsem jí, ale ta holka měla oči jenom pro toho skoro nemluvícího a vždy nejlepšího kluka. Fakt je to k vzteku, sakra!

,,Říkala jsi něco?" zeptal jsem se jí zdvořile.

,,Co to s tebou poslední dobou je? Zdáš se mi docela mimo." zadumaně se na mě podívala, ale pak nakonec zakroutila hlavou, ,,Minato – sensei nám poslal zprávu, že dneska trénink odpadá. Má nějakou důležitou schůzku s Hokagem. Prý se tu máme sejít zítra ve stejnou dobu."

,,Hm, fajn" zvedl jsem se z trávy, postavil se na nohy a oprášil neviditelná smítka bordelu.

Všimnul jsem si, že i Kakashi se na mě zvláštně dívá. Nikdy jsem nepochopil, proč nosí tu masku přes obličej. Nepamatoval jsem si, že bych ho někdy viděl bez ní a to ho znám už nějakej pátek.

,,Tak zítra, mějte se," mávnul jsem na ně, založil si ruce do kapes a pomalu odcházel.

Snažil jsem se ignorovat upřené pohledy, které se mi zabodávaly do zad. Nic se mnou přece nebylo. Nechoval jsem se nijak divně, ne? No dobře, možná jsem byl posledních pár dnů tišší, než obvykle, ale to hned neznamená, že jsem mimo.

Rozhodnul jsem se, že místo, abych zamířil domů, jsem zamířil na louku, kousek od našeho místa srazu, kde jsem rád trénoval. Bylo tam ticho a klid a moc lidí tam nechodilo. Měl jsem tak celý prostor pro sebe a mohl jsem chvíli předstírat, že já jsem ten nejlepší. 

Jenže dneska, jako posledních pár dnů, mi ani trénink nešel. Snažil jsem se strefovat do připravených terčů kunaiem nebo shurikeny, ale jako naschvál jsem netrefil vůbec, nebo jenom na okraj. Začínal jsem být na sebe naštvaný. To už se nedokážu ani pořádně trefit?! Představil jsem si, že Kakashi by se dozajista trefil do středu každého terče s naprostým klidem a bez problému. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a mrsknul jsem vztekle shurikenem. S údivem jsem hleděl na to, že se zapíchnul přímo do středu malého černého kruhu. Že by to způsobila myšlenka na Kakashiho a na tu jeho šílenou dokonalost? Zkusil jsem to znovu a kupodivu jsem se znovu trefil. Že by on byl mým hnacím motorem pro to, abych dokázal cokoliv? Blbost. Byl to jenom namyšlenej arogantní floutek, co se nerad bavil.

˚•˚•˚

Další den jsem se dostal na místo srazu o dobrých dvacet minut dříve. Myslel jsem si, že tam budu ještě sám. Nemohl jsem ze včerejška na dnešek pořádně spát, a proto jsem se tu objevil tak brzo. Jindy jsem chodil přesně na čas. S údivem jsem zjistil, že je tady i Kakashi. No, s údivem. Aby on někde nebyl první, že jo? S rukama v kapsách a protočením očí jsem došel až k němu. Seděl na zemi u kmene stromu, rukou se opíral o pokrčenou nohu a sledoval, kdo ví co.