Vlčí dech (1)

Prolog

Do naprostého ticha se najednou ozvalo šustění spadaného listí za nedalekým stromem. Přesněji to byl javor a za necelé dva týdny přišel o téměř polovinu olistění.

Ne příliš velký, šedočerný vlk, zpozorněl a vyskočil. Už dobré tři hodiny seděl téměř bez hnutí na jednom místě, málem i usnul a teď, teď se konečně něco začalo dít.

Vlk vstal, protáhl se, zatřepal hlavou a pomalými neslyšnými kroky se vydal k javoru a neznámému vetřelci. Pokud jej čich nešálí, je to laň. Ach ano, čerstvá, mladá laň, tu neměl už dlouho. A přitom to je taková pochoutka.

Nebyl ani pět metrů daleko a uviděl ji. Jak vypadá báječně, úplně k nakousnutí. Teda pardon, k zakousnutí.

Laň, jakoby vycítila přítomnost smrti, najednou vyskočila, ohlédla se a zorničky se jí rozšířily. Na tenkých nohou se pustila na útěk směr západ, jen pryč od toho hrozivě vypadajícího, smrt přinášejícího stvoření.

Ještě předtím, než se laň otočila k útěku, vlk postřehl pulzující žílu na krku a olízl si tlamu. Úplně cítil její lahodnou chuť a bude mít zase na nějakou tu dobu vystaráno.

Vyskočil a pustil se za ubohou laní, které klopýtala o každou druhou překážku. Už už ji málem měl, ale nechával ji utíkat dál, hrál s ní něco jako hru na honěnou.

Dusot tlap v tichém mechu a šustivém listí vlkovi splýval v jedno – spolu s hlasitým bušením srdce laně tvořilo nádhernou symfonii, ještě lepší než Beethovenova devátá.

Náhle celý les zachvátilo hrobové ticho. Laň utekla a vlk se zastavil. Pokud se to tak dá říct, dokonce se i ušklíbl.

Tmavým lesem svítily pouze dvě žluté oči.