Vlčí dech (1)

1. kapitola - Prvně do školy

„Zvýraznit si oči, namalovat pusu, sponu do vlasů, ať nevypadám hned první den jako nějaký přivandrovalec," potichu si pro sebe brumlala dívka u zrcadla.

Před sebou měla první školní den v tomto místě. A ač je to kupodivu, vůbec, ale vůbec nebyla nervózní. Vlastně jí to tak nějak bylo úplně jedno.

No bože, škola. Ten jeden rok nějak přežije a pak hurá do světa, pryč od všech těchto lidí a vlivu své rodiny. Bude volná, tak volná jako divoký pták. Půjde, kam se jí zachce, bude dělat, co si zamane a nikdo jí už nebude mít právo něco nařizovat.

Dívka seběhla po dřevěných točitých schodech z druhého patra do přízemí a zamířila k ledničce. Snídaně – základ dne, jak říkával její drahý bratříček.

Ten se už dávno odprostil z rodinných pout a našel si rodinu vlastní. „Kde je mu asi tak konec," vzdychla zamyšleně a postupně vytáhla máslo, chléb a salám. „Kdyby se vydařilo, tak se vezmu a jdu k nim," rozhodla se pevně a vzdychla. „Ale pochybuju, že se mu to bude líbit. Stejně ho nemám jak zastihnout."

Je sice pravda, že v dnešní moderní době mají všichni telefony, ipody, ifony, ale její bratr takové věci v oblibě neměl. Kdepak, elektronika, to není nic pro něj. A tak každý den úderem osmé hodiny večerní, své malé sestřičce volal.

***

O půl hodiny a deset krajíců chleba později dívka vstoupila do areálu školy a zamířila přímo do ředitelny.

Ředitel, starší pán ne zas tak nepodobný Santa Clausovi, dívku přivítal na škole Svatého Huberta a ukázal jí, kde má třídu.

„Dále již musíte jít sama. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct. Není vůbec proč se mě bát," ředitel, jak se představil, Konečný, na dívku kývl a otočil se k odchodu.

Podívala se na dveře třídy. Masivní dubové s kovanou klikou a cedulí označující třídu. Čtvrtý ročník, hlásala tabulka.

„Zhluboka se nadechnout, úsměv a pozitivní myšlení," povzbudila se dívka tiše a odvážně stiskla kliku.