Smečka 2

5. kapitola - Sen

S cuknutím se Lydia probudila. Rozhlédla se kolem. Byla uprostřed lesa. Zaslechla tiché zavrčení. Rozklepaně vstala a pomalu se ohlédla k místu, odkud zavrčení vyšlo. Nohy se jí rozklepaly, až hrozilo, že ji nohy zradí.

,,Co po mě chceš? Kdo jsi?" zeptala se slabým hláskem. Monstrum se k ní rozešlo a zastavilo se až tehdy, když jí zatuchlým dechem ovanul tvář. ,,Jsem Moridor. A chci. Tvůj. Křik." řekl každé slovo, jakoby jedno znamenalo celou větu. Než mohla Lydia promluvit, Moridor se celý napjal, vyzvedl se na zadní nohy, až nabral výško skoro tři metry a mocně zařval, až se pod Lydiou protrhla země a ona spadla do hluboké propasti.

***

Uběhl měsíc a blížil se školní ples. Lydia chodila opět do školy a všechno vypadalo poklidně. Neměla žádné problémy a už dlouhou dobu žádné noční můry, což bylo na tom všem nejlepší. Každý den o přestávce na oběd si zalezla do školní knihovny, kde měla krásné místo za policema z poezie. A každý den za ní přišel Stiles s obědem a celou tu dobu tam buď seděli v naprosté tichosti nebo si povídali. 

Byla to Lydiina nejoblíbenější doba z celého dne. Občas se k nim přidali Scott s Ally, ale to bylo tak maximálně dvakrát do týdne. 

A stejně tak i dnes.

,,Takže," zakousl se Stiles do sendviče. ,,Můžeš na ples?" zeptal se a přežvykoval. Lydia kývla a uždibovala čokoládu z muffinu. ,,Ale asi nepůjdu," pousmála se na něj. ,,Proč?" vyhrkl hned. ,,Nemám s kým a nechci moc chodit mezi lidi. Už tak jsou všichni kolem mne napjatí, nemusím to zhoršovat," pokrčila ramena a dala si do úst kousek čokolády.

Stiles si odfrknul. Lydia k němu opět zvedla oči. ,,Co se ti zas nelíbí?" položila nedojedený muffin na tác. ,,Řídíš se podle ostatních lidí. Podle toho co si myslí. Dřív si taková nebyla," díval se jí do očí. Lydia polkla. Nevěděla co mu na to má říct. Odkašlala si. ,,Dřív jsem byla jiná," zašeptala a prudkým zamrkáním rozehnala slzy. ,,Musím jít," špitla, vstala a rychlím krokem odešla z knihovny. 

Stiles rychle vyskočil na nohy a běžel za ní. ,,Lydio! Počkej!" houkl na ní. ,,PŠŠŠT!" zasyčela na něj knihovnice. Udělal na ní omluvné gesto a dál utíkal za Lydiou. Ta už byla venku z budovy a šla cestou na autobus. Stiles ji konečně doběhl, chytl ji za zápěstí a otočil k sobě. ,,Lydio," začal, ale pak se mu zalapal po dechu. Dívka před ním jen sklopila uslzené zelené oči. Stiles jí palcem zvedl bradu, aby se na něj podívala. ,,Promiň."

,,To není kvůli tobě," zavrtěla hlavou. ,,Já...," zlomil se jí hlas. ,,Co třeba se jít projít?" navrhl. Zamrkala na něj. ,,Místo školy?" zeptala se zmateně. Stiles se jen usmál. ,,Máš zájem se tam vrátit?" povytáhl obočí. Lydia zavrtěla hlavou.

,,Dobře," pousmála se Lydia. ,,Můžu..." odmlčela se. ,,Můžu ti ukázat jedno místo v lese?" Prosebně se na něj zadívala. Stiles kývnul. ,,Budeš navigovat," mrknul na ni, když nastoupili. Ani za nic nenechá nikoho, aby řídil jeho jeep! Ani Lydiu.

Rozjeli se. Lydia mu vždycky řekla kam odbočit. Jinak celou cestu mlčeli. Stiles si ji nenápadně po očku prohlížel. Bodlo ho u srdce, když viděl, jak strašlivě se změnila.

Byla zlomená.
A bylo to až příliš vidět.
Měla kruhy pod očima, jako by nespala pár týdnů.
Už nechodila tou svou elegantní, sebevědomou chůzí. Spíše jako by se nutila vůbec na nějaké místo dojít.
Její úsměv byl vyhaslí. Dříve dokázala svým úsměvem rozzářit místnost. Zlepšit někomu náladu. Teď se vůbec neusmívala.
Když seděla, seděla vzpřímeně a bradu zvednutou. Teď se choulila na sedadle a vypadala, jako by chtěla zmizet.

Už to nebyla ta Lydia Martin. Byla prostě jenom Lydia Martin.

Stiles si vždycky myslel, že je jenom poblázněný, nepřikládal jeho citům hlubší význam. Ale teď, když se na ni podíval, došlo mu, že ji opravdu miluje, a opravdu ji miloval i před tím. Důkazem mu je bolestné bodnutí u srdce vždy, když vidí její rozlámané kousíčky. Trpěl společně s ní a držel to jako tajemství.

,,Do prava," zamumlala tiše. Stiles zabočil. Pak ještě dvakrát zabočil a dostali se na cestu kolem lesa. ,,Tady," napnula se Lydia a ukázala na cestu do lesa. Jeep dojel až k závoře, na které byla značka zákazu vjezdu. Vypnul motor a podíval se na dívku vedle sebe.  Ta už odepínala pás a otevírala dveře. Rozešla se k závoře a ladně ji podešla. ,,Lydio, počkej!" zavolal na ni Stiles a běžel za ní. 

Nevypadala, že by ho vůbec poslouchala a šla dál. ,,Lydio!" konečně ji předběhl a postavil se před ní, snažil se ji zastavit, ale s prázdným výrazem ho obešla a pokračovala dál. Stiles si povzdechl, pokrčil rameny a následoval ji. 

Vyšli menší kopeček, když v tom se zastavila a tupě zírala na vysoký dub. Stiles se zastavil vedle ní nechápavě kmital pohledem mezi ní a dubem. Cítila stále ten pach. Přeběhl ji mráz po zádech.

"Lydio, co se-" nestačil doříct ani větu. 

Rozšířily se jí zorničky.

Zhluboka se nadechla.

Otevřela ústa.

A zaječela.