Však ty se za mnou vrátíš...

     Taková přisprostlá jednorázovka. Ženská představitelka je v podstatě vedlejší, můžete si tam svobodně představit sebe :-)))) Enjoy.        

---------

  Že je něco špatně, pochopila ještě dříve, než vůbec otevřela oči. Z nějakého důvodu měla končetiny ztuhlé a nepohyblivé, na patře sucho a v hlavě jí hučelo jako v úlu. Chvíli si marně pokoušela vzpomenout, co se stalo, ale krátkodobá paměť to pravděpodobně schytala do vazu. A podle tupé intenzivní bolesti ve spodní části týla nejspíše i doslova.

                Cítila, jak se s ní svět točí jako po pětidenním flámu – a to i za zavřenými víčky. Nechtěla je otevřít, na konfrontaci se světem ještě nebyla připravená. Ale co se to vlastně tu noc dělo? Jak to, že se cítí takhle vyřízená? Něco takového si skoro nepamatovala, téměř nikdy nic podobného nezažila....

                Po chvíli si dodala odvahy a rozlepila ztěžklá víčka, svět se zhoupnul znovu, svaly na rukou a nohou se zaťaly.... a v tu chvíli se její mysl definitivně probudila. Do kůže na zápěstích a kotnících se jí zatnul ledový kov! Vytřeštila oči a rychle pohledem přelétla své znehybněné údy – někdo ji připoutal?! Ale proč – a hlavně JAK?

                Ještě než se dokázala rozostřeným zamlženým zrakem rozhlédnout kolem sebe, prolétlo jí hlavou pár vzpomínek na události předešlých hodin. Přepadení tajné základny neznámými maskovanými narušiteli, které měl její tým zlikvidovat ještě v začátku. Nebyli zrovna sehraní, zato jich bylo hodně a byli ochotni se dostat do jádra spletité podzemní stavby za cenu sebevětších vlastních obětí – jako by byli magicky přitahováni oním vzácným předmětem, jež byl zde uschován a přísně střežen. Už to, že o něm věděli, byl fakt bezesporu alarmující..... Potom si všimla, jak jim v černých kuklách zvláštně září oči.... modrým žárem, který už někde viděla....

                Potom najednou jakési barevné záblesky, detonace, řinčení skla, dunění, jak se kdesi hroutily stěny a stropní klenba, dusivý prach s úlomky betonu hrnoucí se z chodeb kolem, všude slyšela své lidi přidušeně kašlat a sténat, v periferním vidění zahlédla poházená těla – přátel i nepřátel – zdálo se, že včetně ní zůstala jen malá hrstka těch, kterým tlaková vlna neublížila, protože se stihli včas skrýt... a všude byla krev... a z šedivé mlhy matně osvícené nouzovými světly se najednou vynořila silueta vysokého muže s delšími vlasy... a magicky zářícíma modrýma očima.... Přiblížil se k ní a vztáhl ruku... nakročila si a vložila do svého protiúderu veškerou sílu.... a pak svět kolem zhasl, jako kdyby někdo cvaknul vypínačem..... 

Její rozostřený zrak si mezitím pomalu zvykal na jemné přítmí, panující v rozlehlé místnosti – spíš hale – s vysokým stropem, zdobeným malbou v antickém stylu, v níž se ocitla..... stěny natřené teplou, okrovou barvou, zřasené, krémově bílé závěsy na vysokých oknech, kolem oken ozdobné sloupy v antickém slohu, u protější stěny velký krb a v něm plápolající oheň. Podlaha umně vydlážděná a poskládaná z mozaiky tak, aby byla v souladu se stropní malbou, na dvou místech stojící vysoké elegantní stolky z tmavého dřeva, na nich svícny s hořícími bílými svíčkami, ale jinak žádný nábytek. Trochu zvláštní kontrast k tomu, v čem byla zvyklá žít....

Pomalu zakroutila ztuhlýma rukama a shlédla dolů na své tělo – byla vestoje připoutána k těžkému kovovému kříži, ukotvenému ve zdi (který se jako jediný absolutně nehodil ke stylu, v němž byla celá místnost zařízena) – ruce a nohy daleko od sebe. Tatam byla její přiléhavá, na míru zpracovaná kombinéza vyztužená kevlarovými vlákny a titanem, někdo jí nechal pouze spodní vrstvu – černý přiléhavý catsuit z pružné funkční tkaniny, šitý rovněž na míru. Pokus o zacloumání pouty se nesetkal s úspěchem – což bylo při všech jejích schopnostech značně znepokojivé a frustrující. Hlavou jí zavířil zmatek. Co se to děje? A hlavně proč?