Černá labuť

Prolog

Chladný jarní vzduch proťal šíp. Tiše jako smrtící zabiják prosvištěl krajinou a nakonec našel svůj cíl. Svět se ponořil do smutného mlčení. Něžná symfonie ptáků, kteří poplašeně odlétli, vděční, že vyvázli živí, ustala. Okolní šum utichl, když se všechna zvířata ukryla do svých domovů. Zdálo se, že snad i hukot řeky se náhle zlumil.

    Proud pozvolna unášel tělo spanilé labutě. Majestátní bílé peří se barvilo do ruda. Hustá krev prosakovala do vln, kde vytvářela hrozivé obrazce v nebezpečném varování. Zdálo se, že černá labuť, která jí plula po boku ronila krvavé slzy. Pěla smutnou tirádu na památku svojí krásné, ztracené sestry.

    Muž s kuší v ruce si na břehu řeky zavýskl. Hon se úspěšně odvíjel podle jeho představ a on měl nyní na kontě smrt krásného zvířete. V každém jiném člověku by skutečnost, že zabil tak nádhernou bytost, vyvolávala smutek a odpor k sobě samému. V něm však zasévala pocit nesmírného zadostiučinění a radosti. Obrátil se na svého přítele a vášnivě plácl svojí dlaní o jeho, zatímco mu druhý muž skládal poklonu na jeho bezchybnou mušku.

    Druhý muž nebyl krutý. Nikdy by nebyl schopen sebrat život tolik nevinnému zvířeti jako byla krásná bílá labuť. Byl však natolik prozíravý, aby věděl, kdy má držet jazyk za zuby. Smutný, možná i zlostný pohled maskoval za neproniknutelný výraz naprosté lhostejnosti. Svoje znechucení nad ohavným činem si musel nechat na později. Před tímto mocným mužem se musel mít na pozoru. Stačila malá neopatrnost, nepatrné nahlodání důvěry, a jeho hlava by mohla hodně rychle opustit tělo. To mu bohužel nestálo ani za život nebohé labutě.

    Slunce postupně zapadalo a oblohu pozvolna zahalovala temnota, jakoby i ona odpovídala na nehorázný zločin, který byl spáchán na jednom z jejích nevinných dětí.

Na břehu muž zamířil svoji mušku na osamocenou černou labuť. Ledový vzduchem se řítil další smrtící šíp, který v tichu, které se v krajině rozprostíralo na počest zbytečné smrti bílé labutě, působil o mnoho dramatičtěji. K velké úlevě druhého muže však šíp svůj cíl minul.

    Černá labuť posmešně roztáhla mohutná křídla a vydala skřek, z kterého oběma mužům i velké družině, udržující se v uctivé vzdálenosti od nich, tuhla krev v žilách. Hrozivá symfonie vycházející z hrdla černé labutě v sobě nesla příslib pomsty. Na nic nečekala, stačilo jí jediné máchnutí křídel, a než na ni stihl muž opět zamířit kuší,  zmizela v temnotě.

    Muž barvitě zaklel. Nebyl zvyklý prohrávat. O to víc ho dopalovala skutečnost, že mu uniklo tak bezbranné zvíře. Zhluboka se nadechl a vydechl ve snaze zklidnit své rozčarování obrátil svůj pohled zpět na svůj první úlovek. Podíval se jednou, podruhé, ale nemohl uvěřit vlastním očím. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že jej pouze nešálí zrak. Jeho oči se skutečně nemýlily.

    Daleko po proudu nebylo ani stopy po těle bílé labutě. Místo toho vlny unášely tělo mladé ženy, které se pozvolna začínalo potápět pod temně bublající hladinu. Byla spanilá stejně jako labuť. Na první pohled to vypadalo, že spí, nebýt krvavé stopy, kterou za sebou zanechávala. Žena však upadla do věčného spánku, z kterého nebylo návratu.

    I v krutém muži, jako byl tento, se něco pohnulo.  Jeho oči se rozšířily hrůzou. Kuše mu vyklouzla z ruky do orosené trávy a on stál na místě jako přimrazený. Druhý muž se rozběhl. Než jej stihl kdokoliv z jeho doprovodu zadržet, vrhl se po hlavě střemhlav do vln. Zoufale se snažil k ženě dostat. Zoufale ji toužil zachránit, potřeboval se ujistit, že jí první muž nevzal život. Bylo však příliš pozdě, její tělo spolka voda, která ji něžně kolébala. A ani druhý muž ji svými hořkými slzami nemohl přivést zpět k životu.