Proces oddělení

1.

     Běžím podél oceánu na West Beach a snažím se nemyslet na nic jiného než na bolest unavených nohou. S každým nádechem do sebe vstřebávám vůni moře, mořskou sůl a vůni vlhkého písku. Včera se sem přihnal menší déšť, a proto je dnes moře trochu rozbouřené. Ale tím více se zde cítím v bezpečí.

     Vždycky se cítíme v bezpečí tam, kde to známe. Tam kde je nám to podobné. A rozbouřený oceán, který se tříští v dálce o skalnaté výběžky, je přesným vyobrazením mne samotné a mých pocitů. Oceán, který se svou silou dere na povrch, snaží se zachytit každého kousku pevniny, bojuje o každý centimetr pevné půdy... A pak nakonec vždycky skončí tam kde začal.

     Proběhnu kolem restaturace "Beachside" a zamávám na Matta, kterého tu potkávám každé ráno, když běžím kolem. Sice restaurace otevírá až za dvě a půl hodiny, ale on je tu vždycky dřív. Dnes mu asi přivezli nějakou dodávku, protože nosí bedny před zadní dveře budovy. Mávne mi nazpět v poslední chvíli než zmizím z dohledu a několika gesty mi povzbudí, ať koukám přidat. Já běžím ještě chvíli, pak zpomalím a nakonec dojdu na své oblíbené místo, které jsem si tu našla už během prvního týdnu tady v Adelaide.

     Slunce už je výš a začíná příjemně hřát. Sednu si na placatý kámen, který je tady takový jediný, ale je na něm dost místa, abych si mohla nohy složit do tureckého sedu. Když nohy narovnám, tak se mi skoro dotýkají hladiny, která je v tuhle chvíli natolik nestálá, že je mám během chvilky orosené a během další chvilky si sundavám naprosto promočené boty. Ničemu to ale nevadí protože australské Slunce je usuší během třicet minut už i v devět hodin ráno. Teda skoro. Příště si je tedy raději sundám hned.

     Nechávám sluneční paprsky aby mi prohřály namožením ztuhlé svaly, kosti, celé tělo, které mám zničené po skoro deseti kilometrovém "útěku".

     Útěku. Všimli jste si někdy, jak tohle slovo zní?... Útěku. Útěk by měl symbolizovat proces pohybu od jedné věci k druhé který je vyvolán negativním postojem k věci, od které se posouváme pryč. Tím pádem to působí tak, že by nás na druhém konci měli čekat pouze pozitivní chvíle a pocity. Ale co když utíkáme, jsme skoro u cíle, a v tu chvíli nás něco začne táhnout zpět a my se vrátíme zase stejnou cestou. Pokaždé. Každý den. Každé ráno. Jako oceán. Jako já když doběhnu na výslunní a pak se stejnou cestou vrátím domů. Protože když běžím, když na mě svítí Slunce a když jsem šťastná, nejsem to já. Jako bych neměla to právo, být sama sebou každou vteřinu. A hlavně v ty vteřiny, kdy nepřemýšlím a jsem bezstarostná. Připadám si, že utíkám sama před sebou a pro mě to není proces posunu vpřed. Pro mě je to proces kamufláže a oddalování skutečnosti. A čím dál doběhnu, tím tvrdší je pak náraz zpět. Tím silnější je pak rána od toho skutečného světa. Pro mě je to lež. Faleš. A nekončící cesta. Žádné lepší chvíle a pocity. Žádná úleva.

     Říkám si, že alespoň jsem si znovu připomněla, proč chodím ke cvokaři. Po tom co si to uvědomím se pousměju. Můj psycholog je ten typ, který promluví jen na začátku a na konci sezení. Někdy mám pocit, že bych po pár sezeních mohla dělat cvokaře taky. Třeba tomu chlápkovi co tam chodí přede mnou. Ten co si myslí, že má skříň plnou papoušků. Takových těch velkých. Barevných. S velkým zobákem, a každou noc se mi snaží proklovat díru skrze zeď přímo do kuchyně, pane doktore a to by nešlo, to by se pak dozvěděla moje žena a ona má alergii na peří. Peří je asi to poslední co tvojí ženě vadí, myslím si já. A myslí si to určitě i starej Strauss. To je ten psycholog. Ten mu to ale nikdy neřekne. Řekne mu něco ve smyslu, že ať si tedy objedná další termín a ať to zrní pro ty opeřence tedy koupí, když jinak nedá. Ale ať dá pozor na tučná semínka. Ty jim nedělají dobře. Strauss má asi taky rád opeřence.