Záře

Zdravím všechny odvážlivce, které neodradila skutečnost, že už mi dávno zakrněly psací buňky, a tuhle povídku rozklikli. :D Vaši odvahu obdivuju. :D Než se pustíte do čtení, považuju za důležité vás jen upozornit, že je to první větší věc, co jsem napsal za hodně, hoodně dlouhou dobu, a zároveň moje první sci-fi povídka vůbec, jestli se nepletu. Takže... ve zkratce jsem byl rád, že se mi vůbec podařilo něco sesmolit. Přesto doufám, i soudě podle pozitivní reakce jediné osoby, která to zatím četla (zdravíčko, Ett), že to není až taková katastrofa. Napadlo mě, že když už jsem konečně zase jednou něco napsal, bylo by fajn se o to podělit se čtenáři, že. Jako za starých časů! A nebudu lhát, je velice osvěžující mít po takové době na profilu něco jiného než grafiku. :D Nuže, snad se vám povídka bude aspoň trochu líbit a když zanecháte vote či komentář, nebo snad dokonce oboje, budu moc rád. :)

Stěny jídelny mají špinavě šedivou barvu, ostatně jako všechno tady. Obklopují čtvercovou místnost a pohlcují tlumené konverzace několika osob. Skoro nikdo tu ale nemluví. Nikdo z lidí na Základně není zrovna výřečný. Ne že bych se tomu divil.

Nezúčastněně zírám před sebe a sleduji, jak se řada strávníků pomalu posouvá. Po chvíli se dostávám k dávkovači. Podstrčím pod něj plastový tác s talířem, na který mi okamžitě vypadává hrudka nevábné šedivé hmoty, jež bude mou dnešní večeří. Stejně jako už několikrát v posledních dnech se na okamžik bezděčně pozastavuji nad tím, že má úplně stejnou barvu jako okolní stěny. Pak přecházím k nápojovému automatu, který mi jako vždy nabízí volbu mezi dvěma tekutinami. Voda na Základně chutná přinejmenším divně, ale ochucený nápoj je podle mých zkušeností ještě horší. Volba je jasná. Stisknu příslušné tlačítko a pozoruji, jak se malý kelímek rychle plní vodou.

Pokládám tác na stůl a usedám na jednu z obyčejných kovových židlí; je příjemně chladná. Kysele hrudku na talíři propaluji pohledem a mám pocit, že mi ten pohled oplácí. Zamračím se na ni. Vím, že mi dodá potřebné živiny a energii, ale vůbec nemám hlad. Přes svůj nevábný vzhled ta šedá hmota nechutná nijak hrozně, chutná prostě... nijak. Jako nějaký pudink bez příchuti. Pravda, jídlo, které jsme dostávali předtím, nebylo nic delikatesního, ale dalo se to přežít. Jenže poslední měsíc všichni na Základně jedí jen tuhle šedou hmotu. Vedení se ke změně nevyjádřilo (vedení se málokdy k něčemu vyjadřuje), nicméně už delší dobu panuje všeobecné podezření, že nám dochází zásoby. S náhlou změnou jídelníčku se tato teorie stala ještě pravděpodobnější.

Koutkem oka registruji, že k mému stolu u zdi někdo míří. Charlotte mě pozdraví, položí svůj tác vedle mého, posadí se a energickým pohybem si zastrčí za ucho pár uvolněných pramínků černých vlasů. Srdce se mi rozbuší úplně stejně, jako tehdy před pár týdny, kdy si ke mně přisedla poprvé. Mám pocit, že už to muselo být hrozně dávno, čas tu plyne pomalu. Pokud vůbec plyne.