Z dálky ke mě doléhaly známé hlasy, já však odmítala otevřít oči. Místo toho jsem se jen líně převalila v posteli, přejíc si, aby to co se včera v noci stalo byl jen zlý sen. Jakmile jsem se však otočila na druhou stranu postele a oči konečně otevřela, bohužel jsem zjistila že to sen nebyl...Jen další moje obří chyba v mem už tak dost posraném životě.
Podívala jsem se na telefon, 6:09 aaa 1% baterky? Bomba. Byla jsem na chatě v místě, které pomalu ani google mapy nemohly najít, vedle mě ležel největší hnusák z šorokého okolí a já na sobě měla jeho oblečení. Nemaje tušení jak a kdy se dostanu domů. Říct, že jsem v tu chvíli byla zoufalá ...bylo slabé slovo. Ze zdola se ozýval smích Feryho a Máji, a mě pomalu ale jistě zmocňoval vztek...jen jsem v tu chvíli nevedla jestli vztek na sebe a svou najivitu, nebo na Feryho a jeho chování.
Fery byl můj kamarád s výhodami, s kterým jsem však ještě ani jednou nespala. Svolila jsem k tomu totiž až po půl roce jeho přemlouvání a 10 kilech které zhubl. Dneska na chatě jsme to spolu měli zkusit prvně, jenže to by se nesměl celou noc věnovat Máje a mě jen slepě nepřehlížet.
Spěšně jsem na sebe natáhla své černé rozthané džíny, bílé přiléhavé tričko a černé jordany...kalhotky jsem bohužel nenašla ...bože, jaká to potupa.
Naposledy jsem se ohlédla do postele, kde ležel Leon, kluk jehož bych za střízliva ani neobjala. Tmavé vlasy slepené potem se mu lepily na čelo poseté akném. Rty téměř bez náznaku nějakého barevného pigmentu měl slabě pootevřné a skrz jeho světlou pokožku mu prosvítaly namodralé žíly.
Rychle jsem sebrala telefon z nočního stolku a seběhla schody. v obýváku jsem se malém pozvracela, když jsem spatřila světlovlasého kluka, jak leží na zemi mezi zvratky. Vzala jsem si svůj batoh a s přesvědčením, že do toho obýváku mě už nikdo nedostane jsem šla ven, kde byl zbytek lidí včetně Feryho a Marie..
