Stockholm syndrome Of Love

20- Epilog

Odpoledne bývalo v nemocnici nezvykle tiché. Jindy v pracovní dny byla nemocnice plná návštěvníků a nebylo zde k hnutí. Ale dnes byly chodby prázdné. Sasuke to ocenil. S kyticí růží vešel do dveří a zamířil na informace. Menší blonďatá sestřička si ho okamžitě všimla a usmála se na něj.

,,Už jsi tu zase chlapče?"

,,Ano prosím." Podrbal se ve vlasech a pousmál se zpátky.

,,Kam to bude dneska?" zeptala se sestra a něco naťukala do počítače.

,,Na pokoj 230 prosím." Dívka přikývla, a ještě něco napsala do dokumentu, který pro něj vytiskla.

,,Tady to máš a přeji hodně štěstí." Popřála poté pěkný den a Sasuke se vydal k výtahu. V posledních dvou týdnech tu byl pečený vařený. S povzdychem nastoupil a zmáčkl tlačítko s číslem tři. Byl unavený a jeho psychika trpěla. Událo se toho moc ve velmi krátkém čase. Přál si, aby bylo už po všem a on se mohl konečně vrátit ke studiím. Koneckonců doktorem se přes noc nestane. Výtah cinkl a chlapec se vydal dlouhou chodbou. Očima přejel každé číslo na dveřích a zastavil u druhých dveří od konce. Zhluboka se nadechl a zaklepal.

,,Dále." Na vyzvání otevřel dveře a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu.

,,Ahoj mami." Stanul tváří v tvář své matce, jež seděla na posteli a v ruce držela knihu. Fugaku seděl po jejím boku a krájel jablko.

,,To je dost, že jsi se taky stavil. Trávíš příliš času na druhé straně." Vynadal mu otec, ale přesto jej obdařil mírným úsměvem.

,,Omlouvám se." Dal kytici do malé vázy a posadil se na kraj postele. Matka jej okamžitě vzala za ruku.

,,Jak se cítíš mami?" černovlasý stiskl drobnou dlaň. Nelíbilo se mu, jak je chladná.

,,Už dobře synku. Do týdne mě propustí. Léčba zabrala. Teď záleží na zázraku léků." To mu zvedlo náladu. Konečně bude mít doma všechny. Tedy ne úplně.

,,A on?" Fugaku zvážněl nad výrazem svého syna.

,,Žádná změna." Pronesl tiše. Muž se zvedl ze židle a přešel k němu. Opatrně mu položil dlaně na ramena.

,,Musíš věřit. Nic jiného teď nezmůžeš. A teď jdi." Ramena stiskl a pak pustil.

,,Já vím." odvětil a s tichým rozloučením pokoj opustil. Jeho nohy jej zanesly na druhý konec blízko výtahu. Stanul před pokojem 210. Chvíli sbíral odvahu, a po pár minutách stání na místě dveře bez klepání otevřel. Přivítal jej stejný pohled, jako poslední dva týdny. Na bílé posteli ležel nehybný blonďáček. Z hubených rukou mu trčely hadičky a přes ústa měl dýchací masku. Jeho srdce bylo monitorováno. A odhalená hruď plná žlutých a fialových modřin byla obvázaná bílými obvazy. Jeho tvář byla podobná. Podlitiny a modřiny, jež byly vybledlé a kolem hlavy obvaz. U nehybného blonďáčka seděla Kushina a četla si noviny. Ty ovšem odložila, jakmile vstoupl do místnosti.

,,Sasuke. Jsi tu zase." Noviny odložila na stolek a nechala jej sednout na kraj postele.

,,Jak je na tom?" zeptal se s obavami v očích. Žena se pousmála.

,,Lépe." Černovlasý mladík se na ni udiveně podíval. A když nedostal odpověď, stočil hlavu k blonďáčkovi, který měl otevřené oko a koukal na něj.

,,Hoj." Vyšlo z jeho poraněného hrdla a Sasuke zatřepal hlavou.

,,Ty jeden malej..." nedořekl a chlapce objal. Naruto mu stěží objetí oplatil pouze jednou rukou.