16:45, sobota
Dnes měl být ten den. Den, kdy konečně přiznám své city Taehyungovi.
Naše sedmičlenná parta se měla sejít, ale nedošlo k tomu, jelikož začalo pršet. Já mám déšť rád, pomáhá mi srovnat si myšlenky a docela i uklidňuje. Jenže ostatní to nejspíš vidí jinak.
Teď tady sedím sám ve svém pokoji a pozoruji dešťové kapky stékající po vnější straně okna.
S povzdechem jsem se zvedl a vydal se ke skříni. Nerozmýšlel jsem se dlouho a rychle vzal šedou mikinu s kapucí. Oblékl jsem se a zamířil ven z pokoje.
Došel jsem do menší chodby a vzal si první boty, které jsem uviděl. Otevřel jsem hlavní dveře a na chvíli se pozastavil.
Už nepršelo tak prudce jako před pár minutami. Teď byl déšť více jemný, ale šel cítit chladný závan větru. Nasadil jsem si kapuci a vyšel ze dveří.
Nemám tušení kam půjdu. Nejspíš se budu jen tak toulat po tomhle málem městečku.
Kapuci jsem si stáhl více dolů, takže jsem skoro neviděl na cestu. Ruce jsem si dal do kapes od mikiny a zarazil se, když jsem zjistil, že jsem si zapomněl vzít mobil.
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a pokračoval dál v chůzi. Netrvalo dlouho a moje myšlenky opět zamířily k Taemu. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Připadá mi to jako bychom se znali odjakživa.
Vzpomínám si na naše cesty do školky, bylo to každodenní dobrodružství. Nebo když jsme měli jít poprvé do školy. V ten den jsem byl tak nervózní, že jsem Taeho pozvracel.
Nakonec to byl jeden z těch nejlepších dnů, jelikož jsme se poznali s dalšími pěti kluky. Rozuměli jsme si tak moc, že jsme se od sebe nehnuli. A tak vznikla naše parta.
Od té doby se moc nezměnilo, všichni jsme šli na stejnou střední školu a pořád zůstali dobrými přáteli. Jediné co se začalo postupem času měnit, byly moje city.
Jednou jsme s kluky jeli stanovat k jezeru, myslím, že to bylo někdy koncem druháku. V tu dobu jsem si začal uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku. Nebo jsem si to spíše myslel.
Každopádně jsme si to tam hodně užili. Závodili jsme do večera ve vodě o to, kdo je rychlejší, a pak udělali táborák. Jin, nejstarší z naší party, si s sebou vzal svou kytaru, a tak jsme si mohli zazpívat. Dokonce nechyběly ani strašidelné historky vyprávěné Namjoonem, naším vůdcem party, dá se říct.
Jeho historky vždy stojí za to. Díky tomu jsme museli uklidňovat vystrašeného Hobiho, který se mačkal mezi Jiminem a Yoongim. Při té vzpomínce jsem se musel usmát.
Když byl čas jít spát, losovali jsme si s kým budeme ve stanu. Já a Taehyung jsme skončili spolu. Určitě jsem byl rudý, když jsem se to dozvěděl.
Pamatuji si, že jsem se vzbudil uprostřed noci a znovu už nemohl usnout. Opatrně jsem vyšel ze stanu tak, abych nevzbudil spícího Taehyunga a šel k jezeru.
Tam jsem si sedl na větší kámen a pozoroval hladinu třpytící se pod měsíčním svitem. Bylo tam ticho, jen sem tam vyskočila malá rybička a díky tomu provířila hladinu, která se hned začala vlnit.
Po chvilce mi začínala být zima, určitě jsem se tam třásl. Hned na to jsem za sebou uslyšel kroky. Otočil jsem se a uviděl ospalého Taeho, jak šel ke mně s malým úsměvem na tváři.
Opatrně si ke mně přisedl a oba nás přikryl dekou. Ani jeden z nás nic neřekl, jen jsme tam bok po boku seděli v úplné tichosti.
Když o tom tak přemýšlím, mohl jsem se mu vyznat už tam. Jenže jsem tak trochu zbabělec. Svěřil jsem se s tím jen Jiminovi, který se mi snažil dělat psychickou podporu.
