Half ghost

Hg - Agent

Zdravím! Omlouvám se za tu hrozně dlouhou prodlevu. A moc děkuji těm, kteří si stále pamatují děj mého příběhu a pustí se do čtení. Mou odmlku mohu asi jen z malé části omluvit nedostatkem fantazie a naprostou absencí jakékoliv chuti psát.

ALE! Přece jen tu je další část! Je trochu slabší, protož každý kus jsem psala v jiný den, či týden, ale začíná se to konečně trocu rozjíždět :D

Užijte si to!

----

 „Co se děje?“ zeptám se rozespale a zabořím se do sedačky. Ta cesta už trvá nekonečně dlouho.

„Nakládáme tým z Walteru.“ Odpoví mi Mark, ale ani na chvilku svůj pohled neodtrhne od dění za skleněným okýnkem. Sklouznu očima na to samé místo a sleduju jednu mladou dívku s hromadou knih v rukách, jak spěchá po zalidněné ulici, která vede souběžně s kolejemi.

„Co to v tý tašce taháš?“ zabručí do ticha Jacob, ohne se ke svým nohám a zvedne moje „zavazadlo.“

„Pašuju orgány.“ Odpovím bezmyšlenkovitě první blbost, co mě napadne a loupnu po něm očima. Na tváři mu hraje pobavený úsměv a kouká se do mé tašky jak do výkladní skříně.

„Opravdu? Já bych spíš řekl, že nám tu někdo zatajil svůj umělecký život.“ Pronese Jake provokativně a vytáhne omlácené černé pouzdro. Zmateně se na něj otočím celým tělem a nahnu se dopředu.

„Co to je?“

„Já bych řekl, že kytara.“ Odpoví mi Jacob a poklepe na tvrdou stěnu krytu.

„Kytara je větší, ty hudebníku. Tohle jsou housle.“ Zapojí se do našeho hovoru Darren a vyškubne mu tu věc z rukou. Položí si ji na kolena a pomalu otevře.

Spatřím už stářím trochu zašlý hudební nástroj, ale struny se zdají nové. Rychle ho vezmu i s pouzdrem Darrenovi a pečlivě si ho prohlédnu.

„Copak, chystáš se nám prozradit, že umíš basket a k tomu hraješ na housle?“ zeptá se Darr pobaveně a zasune si jednu ruku do kapsy.

„Tak trochu…“ zabručím a lehce housle nadzvednu. Všimnu si tenkého proužku papíru, který tam působí trochu nepatřičně. Opatrně ho vyndám a položím nástroj zpět na své místo.

„Jak, tak trochu?“ Darrenův pobavený úsměv vystřídá zmatený.

„Něco jsem pochytila na ulici.“ Odpovím bezmyšlenkovitě a rozložím ten papírek.

Tyhle patřily tvému otci. Snad budou aspoň stejně dobré jako ty, co jsem zničil. Hodně štěstí.

-Strejda

Ještě několikrát si ten vzkaz přečtu, než ho zmuchlám a strčím do kapsy. On věděl, že stejně odejdu. Neubráním se úsměvu. Opřu se do sedadla a podívám se z okna zrovna ve chvíli, kdy se dá souprava znovu do pohybu.

„Takže, co bude dál? Prostě odehrajem pár zápasů, zachráníme Jonathanovu ségru a zase se vrátíme domů?“ Jacob má asi neobvyklý talent vždy promluvit, když se kolem rozhostí klidné ticho.

„To je v plánu.“ Odpovím mu trochu hořce a opřu se čelem o chladné sklo. Nevšímám si Jonathanova podezíravého pohledu a znovu mi myšlenky sklouznou k té výhrůžce/žádosti o pomoc od mé milované matky.

„Jo, vždycky nám všechno šlo podle plánu.“ Podotkne Darren trochu ironicky, možná v pokusu rozvířit náladu. „Stejně nevěřím, že ten druhej tým neměl žádné náhradníky.“