Princ/ezna

Kapitola 1.

Probudil jsem se a měl jsem okno. Občas se mi stává, že se probudím a nic si nepamatuji, ale dnešek byl asi nejhorším. Zapomněl jsem, jak se jmenuji a kdo vlastně jsem. Podíval jsem se do zrcadla a vypadal jsem jako vždy. Krátké blond vlasy a modré oči. Oblečen pouze v noční košili jsem došel ke dveřím, které vedly do šatny. Tam jsem popadl první kalhoty a triko a šel jsem se porozhlédnout kolem. Když jsem otevřel dveře, všichni kolem na mně udiveně koukali. Rozhodl jsem se ignorovat upřené pohledy všech kolem a rozhodl jsem se najít kuchyň, nehezky mi kručelo v břiše, tak jsem usoudil, že jsem asi nic delší dobu nejedl. Cestou jsem otevřel asi čtvery dveře, než jsem našel kuchyň.

Za pár minut tu už byly služebné, které mi pomohly s oblečením. I když jsem stál před zrcadlem, nemohl jsem se na sebe podívat. Růžové šaty s korzetem, k tomu dlouhé blond příčesky. Cítil jsem se, jako bych byl zpět na čtverci 0. nejsem přeci žádná růžová holčička. Po dokončení rovnání mé sukně služebnictvo odešlo a já byl ponechán na pospas mým orientačním schopnostem. A samozřejmě, že první dveře, které jsem otevřel, vedly do kaple, ve které se lidé připravovali na mši. Co jsem měl dělat. Došel jsem k oltáři, poklekl a pár minut se modlil. Když jsem usoudil, že to stačilo, zvedl jsem se a šel jsem pryč. Všichni se mi klaněli a já se jim uklonil nazpět. Věděl jsem, že budu mít velký průšvih. Šel jsem pozdě a k tomu jsem netušil kde se nacházím. „Promiňte, mohla byste mi poradit, jak se dostanu do jídelny?" „to jsou hned tadyty dveře" i když jsem si připadal špatně, protože se u nich nacházel nápis jak blázen, který byl ale v latině, takže jsem ho stejně nepřečetl, tak jsem poděkoval a vešel jsem.

Nikdo uvnitř kromě servírujících kuchtíků nebyl. Tak trochu jsem se musel zeptat, kde normálně sedívám, ale ani nic nemohli říct, protože do jídelny vstoupil můj otec neboli král. Když mě uviděl, usmál se. Usadil se a spustil „jsem rád, že se k nám po dlouhé době přidáš u jídla. Už je to čtrnáct dnů, co jsi naposledy vylezl z pokoje." Jen jsem se usmál. Opravdu nic jsem si nepamatoval a možná je to dobře. Chvíli jsme si povídali a pak vešla do místnosti má matka s mou mladší sestrou. „Sáro, posaď se rovně" okřikla ji. Ke mně se v přítomnosti otce chovala jak k andílkovy ale i přes to, že jí otec řekl, ať mě přestane rvát do dívčích šatů a chovat se ke mně jako k dívce, tak to přesto dělala. Neopovažoval jsem se jí odporovat, nemuselo by to dopadnout dobře. Potichu jsem se pustl do jídla. Když má matka řekla, že potřebuji nové šaty, zadusil jsem se. „Vždyť ty co mám mi stále ještě jsou!" okřikl jsem ji. Ale ona se nedala. „v 11 hodin budeš u svého otce v kanceláři. On tě pošle do města se svým poradcem a vyberete ti minimálně patery šaty." Udělalo se mi zle. Otec si toho všiml a pokynul Clair, ať mě dovede do pokoje, abych si mohl lehnout a odpočinout si. Ještě jsem zaslechl křik a poté jsem omdlel.