Polibek smrti

Chlapec sotva popadal dech. Cítil, jak se mu mezi prsty rozpadá navlhlá hlína, do níž bez přestávky bubnovaly kapky deště. Obloha se zdála být natolik protkána temnotou, až Jimin pochyboval, zda před svýma očima nevidí pouhé stíny, jež by dokreslovaly její hrůzostrašnost.

Horká krev pomalu prosakovala jeho oblečením, přičemž se i na temně černé látce začaly objevovat děsuplné skvrny. Varovaly jej, že nemá dost času. Přišel si pro něj, odejde s ním, i kdyby to mělo znamenat opustit tento svět nadobro. Toužil v náručí staršího chlapce naposledy spatřit východ slunce a ani samotné podsvětí mu v tom nemohlo zabránit.

Chlad sužoval tělo černovlasého mladíka, přesto své bijící srdce cítil více, než kdykoliv předtím. Ruku natáhl před sebe a již do krve rozlámané nehty zaryl do obsidiánově černého kamene. S každým zalapáním po dechu se přitahoval blíž a blíž, brodil se popelem, mlhou a ostrým kamením, které mu pomalu řezalo oblečení, z něhož zbývaly už jen cáry.

Pohledem zavadil o levou ruku. Hniloba se rozšířila až k rameni a dávala chlapci na odiv vystouplé a nezdravě namodralé žíly podél celé paže. Ten pohled v něm vzbuzoval takový odpor, až se štítil více toho, že by se s rukou měl nadále vláčet, než se jí zbavit. Ale i kdyby se k něčemu takovému odhodlal, nedokázal by to. Neměl sílu ani vhodné vybavení.

Ta kletba ho zničí, stačí chvíle, jen chvíle.

"Mlč," špitl Jimin sotva slyšitelně, přivíraje oči, doufaje, že hlas ze své hlavy vypudí. Spatřil před sebou kámen vyšší než ostatní, přesto však na jeho vrchol dosáhl. Vynaložil veškeré úsilí, aby se vyškrábal na třesoucí se nohy. Chladem zmučené tělo protestovalo ze všech sil, avšak vůle umírajícího chlapce byla mocnější než cokoliv na světě. Chtěl jen znovu vidět ty nádherné azurové oči.

Zůstane tu ležet jako pes, který hledá dávno mrtvého pána.

Posměšný šepot se ozýval všude kolem něj, ačkoli se nikdy nesnažil tak moc, jako právě nyní, aby ho vyhnal. Zaťal zuby a udělal krok vpřed. Vzepřel se podlamujícímu se kolenu i škubajícím svalům. Potřeboval najít cestu pryč z temnoty, jež ho obklopovala. Přežít zkoušku samotné smrti, aby z jejích spárů zachránil svého milence, tak zněla dohoda.

Hlasy jej začaly sužovat až tehdy, když se v podsvětí poprvé octl. Netušil, zda po něm bloudí jeden den či měsíc. Nadevše bylo jasné pouze to, že s natolik podvyživeným tělem takový nápor už dlouho nevydrží. Porušil zákon, jenž se vštěpoval do hlavy již nejmenším dětem v jejich vesnici - se smrtí se neuzavírají dohody. Nikdy. I kdyby na tom měl záviset osud celého světa. Neboť když člověk zemře pod tíhou této smlouvy, smrt stráví i celou duši onoho nebožáka.

Tady je přece naživu.

Naživu? Ani stopa po něm není.

"Už dost! Neslyším vlastní myšlenky," vjel si zoufale prsty do vlasů a slabě se zatahal, doufaje, že se tak udrží při vědomí. Pohledem znovu vyhledal modré světélko. Tam se nacházel konec cesty a začátek života, jejž mu vzali. Vzpomínku na Namjoonovu krev zasychající na černovláskových rukou, nelze z hlavy dostat ani skutečností, že by staršího nemusel už nikdy spatřit. Jimin se odhodlal porušit i nejpřísnější zákon, jen aby znovu spočinul v jeho náruči.

Kráčel dál i navzdory větru, který za pomoci ostrých drobných kamínků rozřezával kůži na bledých lících vyhublého chlapce. Po tvářích se mu kutálely kapičky krve, připomínající miniaturní kousky rudého křišťálu. V záhybech pohublého obličeje se však neochotně promíchávaly se slzami, které Jimin za celou tu dobu uronil.