Living by the creed [CZ, based on Assassin's creed]

Kapitola 1.

Dešťové kapky bubnovali na studené okno našeho malého domku na okraji Londýna. Už je to skoro měsíc od té tragické události. Zase sedím na té rozvyklané dřevěné stoličce a koukám z okna. Vyhlížím je. Bojovníky za svobodu Londýnského lidu. Rád pozoruji jak neslyšně běhají po střechách potemnělého Londýna. Od té události jsem je tu neviděl ani jednou. Jako by se po nich slehla zem.
Položil jsem loket na studený parapet a podepřel si bradu. Víčka mi pomalu těžkla. Už jsem skoro usnul když v tom do místnosti vešla moje matka. Párkrat jsem zamrkal a podíval se na ní. Je na ní pořád vidět, že se trápí.
"Běž už spát." řekla a ukázala na mou postel.
Spustil jsem tedy bosé nohy na rozvrzanou dřevěnou podlahu. Docupital jsem ke své posteli. Zalehl jsem a přikryl se velkou péřovou peřinou v barvách čerstvé napadeného sněhu. Mamka mi dala pusu na čelo, zhasla již skoro shořelou svíčku, zavřela velké dřevěné dveře které oddělovaly můj pokoj od obýváku a já se konečně mohl odebrat do světa snů.

Už uběhlo pár let od smrti mého otce. S matkou žijeme od té doby sami. Těžko říct jestli se s tím už vyrovnala. Snaží se chovat jako by se nic nestalo ale vím, že někde hluboko v srdci pořád truchlí.
Zítra oslavím své čtrnácté narozeniny. Slíbil jsem si, že až dovrším čtrnácti let začnu trénovat. Musím se dostat k asasínům ať to stojí, co to stojí.

Matka mě poslala na tržiště. Mám nakoupit pár věcí na večeři. Prý někdo přijde. Že by si našla někoho nového? Nebo přijedou známí?
Hodil jsem myšlenky za hlavu a zaklapl dřevěné dveře našeho malého domku. Náš domek stojí v chudinské čtvrti na okrajové části Londýna. Mám to tu rád, nikdo se tu nepřetvařuje a prioritou všech je pomoc druhým.
Před dveřmi jsem se rozhlédl na obě strany a pak se vydal směrem k tržišti. Na bosých nohách jsem cítil každou nerovnost kamenné cesty. Prešlapoval jsem z jednoho na druhý jako by ve spárách tekla vroucí láva.
Dnes bylo až neobvykle hezky. Na modré obloze mezi bílými potrhanymi mraky prosvítaly paprsky slunce. Musel jsem se nad tím pousmát. Po dnech plných tipického Londýnského deště to byla příjemná změna.
Díky tomuhle počasí byli docela přeplněné ulice tak jsem se rozhodl to vzít sice delší, ale zato klidnější cestou.
Zabočil jsem tedy do postranní uličky která ústila v další ulici lemující břeh řeky Temže. Měl jsem pravdu. Lidí tu bylo o poznání méně.
Dřevěná mola o které se lámaly menší vlnky značila, že se blížím k tržišti.
Když v tom jsem zaslechl tlumené volání o pomoc. Přidal jsem do kroku aby jsem se podíval co se děje. Čím blíž jsem byl tím jsem toho slyšel víc. Volání o pomoc. Mužské hlasy nazývající ženu zlodějkou. Když jsem se konečně dostal blíž všiml jsem si uniforem vojáků. Nemusel jsem ani přemýšlet kdo to je. Templáři.
Chvíli jsem je pozoroval. Strkali do ženy. Obviňovali ji z krádeže. Vyhrožovali ji, že jí zabíjí. Dál už jsem se na to nemohl dívat. Otočil jsem se a když už jsem se chystal pokračovat v chůzi zaslechl jsem šustení látky. Rychle jsem otočil hlavu směrem ke střeše dvoupatrového bílého domu pod kterým stála ona skupinka templářských vojáků. Ze střechy seskočil muž oděn v bílé kápi. Do obličeje jsem mu nevidel, pres hlavu měl nataženou kapucu která měla v místě čela kus látky ve tvaru malého trojúhelníku. Pod rukávem na ruce napřažrné nad hlavou měl připravenou onu skrytou čepel kterou se právě chystal zabít jednoho z vojáků. Takovou čepel měl i můj otec.
Muž dopadl na jednoho ze čtyřech vojáků stojících v blízkosti bílé zdi. Než voják stihl nějak zareagovat muž mu zarazil čepel do míst kde máme na krku tepnu. Když čepel vytáhl rudá tekutina vytriskla na sluncem rozpálený chodník. Zakrvácená čepel mu zajela zpět pod čistě bílý rukáv když si vyndaval svůj meč. Vojáci již stihli zareagovat na to co se děje okolo a taktéž vyřadili své stříbrně se lesklé meče. Když se meče setkaly všude létali jiskry. Ulicí zněly vykriky a na cestu padali kapky krve. Jeden ze tři vojáků padl k zemi když mu muž probodl mečem břicho. Slyším hod nože. Na zem padá další z nich. Znovu slyším jiskry. Znovu bojují meči. Poslední padá k zemi s prořízlým hrdlem. Muž, jeden z asasínů, se na mě podíval z pod kápě. Než jsem se stihl vzpamatovat tajemný muž zmizel. Ať jsem se koukal kdekoliv nikde nebyla ani zmínka o muži jež zachránil život nevinné ženě.
Ani jsem si nevšiml že na ulici zavládl chaos. Jako jediný jsem tu stál a koukal před sebe. Pak jsem se rozběhl na tržiště všechno nakoupit abych byl co nejdříve doma a mohl povyprávět matce o jednom z jeho hrdinů kterého viděl konat dobro.

"Mami, mami," udychaně jsem rozrazil dveře domku. Vběhl jsem dovnitř. Za dveřmi stojí kuchyně spolu s obývákem.
"Viděl jsem jednoho z nich, viděl jsem as-" matka me přerušila.
"Chovej se trochu slušně, máme návštěvu." pokárala mě a hlavou ukázala za sebe odkud se linul hluboký smích.
Podíval jsem se se za ní na vysokého hnedovlasého muže který se k nám pomalým krokem přibližoval. Když se přiblížil tak abych si ho mohl pořádně prohlédnout oči mi spočinuly jeho zdobeném saku. Na sucho jsem polkl. Ten kříž poznám všude. Templářský kříž.

_______________________________
Tak, tady je teda první kapitola. Omlouvám se za chyby nebo nehodící se slova, ale píšu to na mobilu a znáte t9..:DD Jinak pokud se Vám zatím první kapitola líbila tak budu ráda za votes a komentáře ať vím, jestli má cenu pokračovat.:)