Living by the creed [CZ, based on Assassin's creed]

Kapitola 2.

  Nemohl jsem spustit oči z toho nablyštěného červeného kříže houpajícího se na krku onoho muže. V tu chvíli jsem byl jako v transu. Nevnímal jsem okolí, jen pozoroval kříž který se obracel z červené strany na stříbrnou s každým dunivým krokem kterým se přibližoval blíž ke mně. Stál jsem jak přikovaný. Probudil mě až jeho hrubý pronikavý hlas.

  "Ty musíš být Caitir. Tvoje matka mi o tobě vyprávěla." řekl a mezi jeho hustými hnědými vousy se objevil křivý úsměv odkryl jeho žluté zuby.

Jelikož jsem věděl , že nemá cenu se pokoušet promluvit pokusil jsem se alespoň o falešný úsměv. Pokus se ale ovšem nezdařil a místo toho se mi na rtech objevil mírný úšklebek.

  "Notak Caitire, pozdrav přeci." ani matčina slova mě nedonutila promluvit.

    Muž se začal hluboce smát. Ten pronikavý smích mi drásal uši. Znovu jsem na sucho polkl. Pár vteřin na to se začala smát i matka. Být místo toho muže táta smál bych se také, ale zrovna teď mi do smíchu nebylo.

  Pohladila mně po zádech a vzala mi z ruky košík který jsem pevně svíral ve spocné dlani. Ruku jsem si otřel o hnědé plátěné kalhoty.

  "Cailtire, zatím můžeš jít do pokoje. Dodělám salát a za chvíli půjdeme jíst." slova která mi dala alespoň na chvíli svobodu.

  Naposledy jsem se podíval na kříž vysící na krku muže. Rychle jsem se otočil a se sklopenou hlavou jsem rychle přešel do vedlejšího pokoje - mého pokoje. Sedl jsem si na postel a přitáhl si kolena k bradě. Přemýšlel jsem. Takhle šťastnou jsem ji už dlouho neviděl. Věděl jsem co bude dál. Ale za žádnou cenu jsem si to nechtěl připustit.

  Asi po deseti minutách přemýšlení a poslouchání vařící se vody, smíchu a hlasů které byly slyšet i přes betonové zdi mě matka zavolala ke stolu.

  Otevřel jsem dveře a došel k dřevěnému s stolu s bílým přehozem na kterém stálo porcelánové nádobí. Asi to nejcennější co nám zbylo.

  Zbytek cenností musela matka prodat. Od té doby co zemřel otec máme ještě míň peněz a matka má co dělat aby nás uživila.

  Při té vzpomínce jsem si potichu povzdechl. Usedl jsem na jedno ze čtyř židlí které stály okolo čtvercového stolu. Seděl jsem se sklopenou hlavou a nervózně si hrál s rukama.

  Za chvíli si ke stolu sedl i onen muž. Matka začala nosit jídlo na stůl. Vůbec jsem na nic neměl chuť. První přišla na řadu polévka. Matka zabořila matnou kovovou naběračku do husté zeleninové polévky. Každému nalila tak akorát.

  Před jídlem jsme se jako vždy pomodlili. První chod se obešel bez větších řečí. Doufal jsem, že se takhle protáhne i zbytek večera. Marně.

  Když už jsme měli nandaný druhý chod a dospělí nalité víno pustili jsme se do jídla. Na nic jsem neměl chuť. Ale ani jsem neměl sílu cokoliv říci. Atmosféra v místnosti by se dala krájet. Bohužel jsem nebyl jediný kdo si toho všiml. Muž si obrátil kříž na hrudi aby byla opět vidět naleštěná červená strana a položil otázku, která bohužel byla směrována na mě.

  "A Caitire, jaké máš zájmy? Ať se trochu víc poznáme." řekl mezi sousty.

  Ani jsem se nepokusil otevřít pusu. Nehodlám se s ním bavit.

  "On je jen trochu stydlivý." řekla matka a oba se opět začali smát.

  Lež. A ona to věděla. Jen jsem se na ně letmo podíval. Napíchl jsem do bramboru na vidličku a s kamennou tváří jsem ji prohlížel jako by byla něčím zvláštní.

  "Však on se časem rozlouká. Určitě si budou s Joffreym rozumět." Řekl muž.

  Tak a je to tady. Věděl jsem to. Ale nechtěl jsem si to připustit. Nemůže to být pravda. Ještě je tu šance, že není. Uklidňoval jsem se a dál prohlížel bramboru.

  "Víš, je tu něco co bychom ti chtěli říct," Ne, ne, ne, ne, prosím. "s Fredericem už se znám už delší dobu," To je mi tedy novinka. Jinak byste se takhle asi nechovali. "a budeme se brát. Tedy za trochu delší dobu, ale tady jde o to, že se k nim budeme stěhovat." Jen co dořekla poslední slova oné věty odhodil jsem vidličku na talíř k jídlu, vyčítavě se na matku podíval a rychlým krokem se vydal po dřevěné podlaze směrem do svého pokoje. Prásknul jsem dveřmi a posadil se na postel.

  Očima jsem těkal po místnosti. Pokoj ve kterem jsem strávil celý svůj život budu opouštět. Tohle jí jen tak neodpustím. Delší dobu má muže, budou se brát, budeme se k němu stěhovat, nic mi neřekla a to nejhorší nakonec, že je jeden z nich. Templář.

  Seděl jsem na studené bílé peřině s koleny pritisknutými k bradě a poslouchal zvuky z vedlejší místnosti. Asi po pěti minutách zaklaply vchodové dveře a konečně jsem byl v domě už jen já a matka.

  Dveře od mého pokoje se pomalu otevřely a matka vstoupila do vnitř.

  "Caitire," řekla klidným tónem.

  "Jdi pryč!" křikl jsem na ni.

  "Caitire musíš mě poslouchat," pomalu přišla až ke mě a prosadila se na kraj postele. Rukou si mnula lem zástěry kterou mela zavázanou na červených šatech.

  "vím, že to pro tebe bude složité. Ale u Frederica se budeme mít lépe." řekla pořád stejně klidně.

  "My ne. Ty se budeš mít lépe." slzy mi tekly po horkých tvářích dolu.

  Chtěla mě pohladit po vlasech, ale já ji odstrčil. Slzy následovaly i hlasité vzlyky.

  "Běž pryč!" naposledy jsem na ni křikl a čelo které lemovaly světle hnědé spocené vlasy jsem si opřel o kolena. Slzy jsem se ani nesnažil zastavit.

  "Dobře tedy, ale zítra odjíždíme. Měj to na paměti." řekla už poměrně dost naštvaným hlasem, ale snažila se být klidná. Vstala a tiše odešla z mého pokoje.

  Hned jak zaklaply dveře od mého pokoje zvedl jsem hlavu. Znovu jsem se koukal na ten starý nábytek v mém pokoji. Na zasedla okna na která obyčejně dopadaly kapky londýnského deště. Na stůl s ohořelými svíčkami. To všechno jsem měl zítra opustit. Je mi jasné, že jsem tu naposledy. Že tu nechával své dětství a i kus sebe.

  Při prohlížení pokoje mi oči spočinuly pod skříň. Něco tam leželo. Hřbetem ruky jsem si otřel mokré tváře a nohy spustil na zem. Pomalým krokem jsem došel ke skříni. Klekl jsem si na studenou zem a zašátral pod skříní. Vytáhl jsem odtud malý ručně vyřezávaný meč. Vyrobil mi ho táta když mi byly asi čtyři roky.

  Pousmál jsem se nad tím. Vzpomínal jsem jak si semnou hrál. Na zemi jsem měl postavené dřevěné figurky které jsem se snažil skolit.

  Když budeš statečný a šikovný jednou budeš bojovat proti zlým tak jako táta. Tohle mi často říkával. Tehdy jsem nevěděl kdo byli ti hodní a kdo byli ti zlí. Kdo byli asasíni, kdo byli Templáři. Teď už v tom mám však jasno.

  Meč jsem si vzal sebou do postele. Dále jsem si ho prohlížel. Po chvíli se mi už zavřely oči a já po náročném dni upadl do hlubokého spánku.

  Vždycky jsem si myslel, že za mnou bude rodina stát. Teď nemám nikoho.

____________________________________
Tak tady je druhá kapitola. Omlouvám se za chyby, vote a koment potěší, ale to už znáte..