Je to víc než hra

Část 6.

„A když Bob spadnul z toho lešení, tak jsem si to dával za vinu, protože to já sem tam byl dozor. Já jsem měl dohlížet na to, aby se nikomu nic nestalo. Byl jsem z toho hodně na prášky, vždyť víš, jednou si mě viděla. Proto ta věta.“ končil táta svou řeč se sklopenou hlavou.
 „Ale ne tati, vždyť ty za to nemůžeš. Ty máš dávat pozor na stavbu, máš hlídat, aby to správně postavili. A jestli Bob uklouznul, spadl a zlomil si vaz, tak to není tvoje chyba.“ konejšila jsem ho a hladila po zápěstí.
 „To ses dočetla v té smlouvě?“ po mučivě dlouhé době se na mě táta podíval a dokonce se i usmál. „Jo, tati, dočetla. Mám pravdu.“ oplatila jsem mu ten nejvřelejší úsměv. „Ty víš, že za to nemůžeš. Všechno dobrý?“ povzbudivě jsem se na něj podívala a on přikývnul.
 „Všechno dobrý.“ usmál se, „Teď pojď uklidit tady ten binec.“ kývl hlavou směrem k hromadě papírů. Ze široka jsem se usmála. Celá šťastná jsem se pustila do uklízení, konečně to byl zas můj táta, kterého jsem znala!
V sobotu, obklopená hlasitou partou dospívajících kluků, jsem vyrazila na předem domluvenou akci. Šli jsme na horor, jménem Annabelle a jak Kevin slíbil, vstupenku mi zaplatil. Dorovnám se s ním potom.
„A až se budeš bát, chytnu tě kolem ramen, utěším tě a řeknu: Neboj, všechno je v pořádku, je to jen vymyšlený.“ Pak se všichni mohutně zasmáli a já s nimi. Koukla jsem po Mikeovi. Usmíval se, ale nerozesmálo ho to jako všechny ostatní. Nevím proč, ale potěšilo mě to. No, možná že bych i věděla proč. Takové vtipy dělal často a to nejen Kevin, ale i ostatní. Nejspíše proto, že jsem byla mezi nimi jediná dívka a musím se pochválit, i celkem dobrá. V hokeji, samozřejmě, jinak bych se vychvalovat nedovolila! Protože samochvála smrdí!
Celý film dopadl úplně jinak, než jsme všichni očekávali. Těšili jsme se, že se budeme bát a lekat, ale kde nic, tu nic, žádná strašidelná scéna! Ke konci filmu už jsme se všichni váleli na zemi smíchy, obrazně řečeno. Z hororu se stala komedie, ba i možná dokonce fraška! A tak jsme měli ještě větší zážitek, než jsme chtěli. Ale večer ještě neskončil! Šli jsme se navečeřet do fast foodu a pak, pak se mi podařilo něco nemožného. Přesvědčila jsem kluky, aby jsme šli nakupovat. Musela jsem uznat, že mají dobrý vkus. Chtěla jsem si koupit nové šaty, tak jsem je nechala, ať každý vybere jedny a já se pak pro některé rozhodnu. Bylo náročné zkoušet 15 šatů a ještě náročnější mezi nimi vybírat. Zkoušela jsem různé šaty různého střihu, látky a barvy. Prohlížela jsem si je všechny a rozhodovala se, když v tom přišel Mike.
„Moje sis ještě nezkoušela.“ řekl a natáhl ke mně ruku, ve které svíral nádherné šaty s tmavě modrým korzetem, decentně pokrytý třpytkami a tylovou sukní po kolena. Ohromeně jsem na ně koukala a po chvilce jsem si je od něj vzala, zatáhla závěs a převlékla se.
„To jsou moje šaty.“ vydechla jsem, když jsem prudkým pohybem ruky odhrnula závěs.
„To jsou tvoje šaty!“ přivětilo mi pár mých poradců.
„Máme vítěze, pánové!“ rozpřáhla jsem ruce a zatočila se. Byly to nádherné šaty! Když jsem se podívala na kluky, jak se na mě dívají a usmívají se, napadlo mě, že to nejspíše musí být vtipný pohled na 15 kluků stojící u jedné kabiny.
U pokladny jsem hrdě dala na pult mé šaty. „Výborně Vám ten chlapec vybral.“ řekla prodavačka, zatímco sundávala z šatů čip.
„To ano.“ radostně jsem se podívala na pokladní a ta mi věnovala úsměv. Poděkovala jsem, zaplatila a odešla. Nemohla jsem však přestat myslet na ten její úsměv. Bylo v něm něco víc, než jen milá osobnost. Bylo v něm něco jako podpora, jakoby věděla, co mezi námi s Mikem je. Že jsem si s ním bližší než s ostatními.
Vrátila jsem se za kluky a vyrazili jsme domů každým svým směrem. Byla jsem tak šťastná, že máme s Mikem stejnou cestu.
„Ehm.. Spencer?“ řekl nervózně Mike, zastavil se a letmo dotkl svojí dlaní o mou, jakoby mě chtěl chytit za ruku, ale rozmyslel si to. Na tu nanosekundu mi poskočilo srdce.
„Jo?“
„No.. Jen mě napadlo, jestli.. No jestli nechceš někdy někam zajít kromě té naší kavárny. Jen my dva bez té grupy.“ řekl a ruku si položil na zátylek a nervózně si ho třel. Bylo to tak roztomilý, ještě k tomu když řekl „naší“ kavárny! On nikdy nervózní nebyl. Byl takový tajemný, ale vždycky z něj čišela sebejistota.
„Jasně, moc ráda. Tak co třeba zítra večer?“ usmála jsem se na něj tím nejhezčím úsměvem, jakým jsem dokázala. Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř mě se odehrál Velký třesk.
„Skvělý! Tak platí.“ zářivě se usmál a prohrábl si své dokonalé hnědé vlasy, „Jo a Spenc? Ehm.. jaká je tvoje oblíbená kytka?“ zeptal se a na tváři se mu rozlil ruměnec. Nejspíše mu to přišlo trapné se mě takhle ptát, ale mně to připadalo moc milé.
„Modré růže. Proto mě hned upoutaly ty tvoje modré šaty.“ pozvedla jsem tašku se šaty, které jsem si chtěla zítra vzít na sebe.
„Fajn.“ zazubil se a šli jsme dál.
„No tak já už jsem doma.“ řekla jsem po chvilce, když jsme došli k našemu domu. „Tak ahoj zítra.“
„Ahoj.“ usmál se a zamával mi. Ve dveřích jsem se ohlédla. Ještě tam stál a díval se za mnou. Naposledy jsem mu zamávala a zavřela za sebou. Opřela jsem se zády o dveře a kousla se do rtu. Byl tak kouzelný!
Ten den jsem si šla brzy lehnout, neboť mě zítra čekal velký den. A to nejen proto, protože jsem měla rande s Mikem, ale proto, že nás čekal velký zápas. Sherwoodští draci proti Bermundským lvům ve velkém finále All stars.
Brzy ráno vtrhl do mého pokoje táta pomalovaný Sherwoodskými barvami s trubkou v puse.
„Tů tů tůtůtů tů tů tů tů tu tu!! Vstávej, vstávej hvězdo, za necelý 2 hodiny tě čeká Náš zápas!!“ křičel mi u postele a byl nadšený jako malé dítě. A měl pravdu, čeká mě Náš zápas. S tátou tomu říkáme Náš zápas, protože o finále All stars mluvíme už od doby, co jsem začala s hokejem. A že už to bude dlouho! Nemálo 10 let. Když táta začal troubit podruhé, probudila jsem se už úplně docela. Nebyla jsem na něj naštvaná, že mě probudil tak příšerným způsobem, ba naopak, byla jsem šťastná s ním. Vstala jsem a šla se dolů nasnídat již připravené snídaně. Pak jsem se věnovala dlouhé teplé sprše. Byl to takový můj rituál. A když jsem políbila všechny své hokejové ceny a naleštila svou šťastnou hokejku, mohli jsme vyrazit.
„Bermunďáci jsou hodně drsní a často faulujou. Snad to zvládneš a budou na tebe brát ohled,“ říkal táta starostlivě.
„Nebudou, tati. Hokej je tvrdej sport a nikdo nebude brát ohled na to, že jsem holka. A mně to nevadí, protože pak bych si pořádně nezahrála a to by mě v Našem zápase strašně mrzelo.“
„Asi máš pravdu.“ přisvědčil mi táta, ale pořád měl v hlase obavy.
Když táta zastavil před stadionem, vlepila jsem mu pusu a řekla: „Drž mi palce.“
„To nebudeš potřebovat.“ usmál se na mě povzbudivě a já mu úsměv oplatila a zmizela v útrobách stadionu.
Místo šaten jsem zamířila na tribuny a stoupla si za zábradlí. Pevně jsem v rukou svírala ledovou kovovou tyč. Třásla jsem se po celém těle. Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala a teď stojím před svým největším nepřítelem, ale zároveň spojencem. Už jsem nemohla déle čekat. Odtrhla jsem pohled od ledové plochy a odešla.
„Jdeš pozdě!“ křikl na mě s úsměvem Josh, když jsem vešla do kabin.
„To ty seš ten, kterej ustavičně chodí pozdě, Joshi!“
„Tentokrát ne.“ zazubil se a přetáhl si dres přes hlavu.
I já jsem se začala oblékat do výstroje a rozhlédla jsem se po Mikeovi. Seděl na svém obvyklém místě a povídal si s Kevine. Když viděl, že se na něj dívám, letmo mi zamával. Když jsem si vlasy schovávala pod helmu, přišel do šaten trenér. „Tak jak se cítíte? Sherwoodští draci se do finále All stars nedostali od roku 1980. Ovšem to samý nemůžu říct o Bermunďácích. Ti tu jsou skoro každý rok. Takže pánové, přeji vám hodně štěstí! Za chvíli už pojďte na led.“ řekl a odešel. Už jsem si zvykla, že zapomínal i na ženskou přítomnost.
„Tak si jdeme pro pohár!“ vykřikl kdosi a ostatní zareagovali souhlasnými výkřiky. Po krátké motivaci jsme vyrazili na led se rozbruslit. Pohledem jsem hledala tátu na tribuně. Sundala jsem si helmu, abych měla lepší rozhled. Uviděla jsem ho. Od ucha k uchu zářící muž. To byl můj táta. Zamávala jsem mu a on mi ukázal zatnuté pěsti. Když už jsem byla v tom rozhlížení, tak jsem si pořádně prohlédla mé soupeře, Bermunďáky. Někteří z nich se na mě dívali zmateným pohledem. Pousmála jsem se a pomyslela si: „Tyhle porazíme!“

gif - Spencer a Mike :)

Děkuju za přečtení a chci vám oznámit, že tohle je předposlední část. Chtěla jsem to dát všechno najednou, ale bylo to moc dlouhé, takže jsem to rozdělit. Těšte na poslední :)