Já, pes

Už se vám někdy stalo, že by vás zradili ti, které jste měli nejraději? Že by vás třeba beze slova naložili do auta, strčili do bedny a tu nechali někde u cesty? Chtěl bych vám teď vyprávět svůj příběh, který se z počátku zdá tragický, ale měl šťastný konec.

Jmenuji se Don. Jsem střední plemeno královsky vyšlechtěného Kavalír King Charles Španěla. Říká se o mně, že jsem přítulný, své páníčky miluji a vždy jim budu věrným přítelem. Tak jsem se narodil, a tak jsem to také vnímal. 

Když mě asi v šestém týdnu, sám pořádně nevím, odtrhli od maminky, vlastně mi to nebylo líto. Čekalo mě krásné nové dobrodružství a já se moc těšil. 

Přijela si pro mě taková zvláštní rodinka. Tatínek vypadal jako hora. Mohutný, a když mě jeho ruce pohladily, přikrčil jsem se. Nic mi však neudělal a brzy jsem si na jeho dotek zvykl. Byl tvrdý, přesto krásný. Maminka, ta byla o poznání něžnější a její ruce jsem miloval ze všech nejvíc. Vždycky pro mě našly útěchu a pohlazení, kdykoliv jsem se přiblížil. 

Jestli jsem to pochopil správně, byl jsem Vánoční dárek. Děti maminky a tatínka mě dostaly pod stromečkem. Jak moc nadšené z toho byly ony, to nevím, ale já měl radost strašnou. Když mě našly vzadu zastrčeného, abych nebyl hned vidět, začal jsem nadšením štěkat a kvíkat a hrozně jsem se těšil, až si mě vyndají, že si budeme hrát. Věděl jsem, že maminka měla pro mě nějakou hračku a na tu jsem se také moc těšil. Dokonce byl pod tím stromečkem i můj ještě zabalený pelíšek a něco dobrého na zub.

Když rozbalili papír, který mě držel v bedničce, vyskočil jsem z ní plný radosti a začal všude skákat, všechny olizovat a kňučel jsem radostí. Nikdy v životě jsem se ještě takhle krásně necítil. A přesto už tehdy bylo ve vzduchu něco, co mě mělo varovat. 

Hned ten večer o mě děti moc velký zájem nejevily. Párkrát se se mnou někdo pomuchlal a pak mě odkopli, protože pod stromkem bylo ještě spousta zajímavých věcí. Ještě jsem to ale nechápal, byl jsem nadšený ze svých hraček, pelíšku, a když jsem chtěl pohlazení, šel jsem za maminkou. Vzpomínám si, že mě  měla celý ten večer na klíně a hladila mě. Byl jsem tak spokojený. 

Následujících několik týdnů jsem se měl jako v ráji. Všichni na mě byli neskutečně milí, pořád jsem dostával nějaké dobroty a věděl jsem, že právě tady s nimi chci být a to už napořád. Bral jsem je jako rodinu a byl bych ochoten obětovat jim život. 

Zhruba po měsíci se to však začalo horšit. Nerozuměl jsem tomu. Najednou jsem si musel o jídlo říkat. Kolikrát jsem stál u své misky a kňučel, škrábal do ní a několikrát jsem jí dokonce přinesl do obýváku, aby věděli, že mám taky hlad. Pokaždé jsem dostal novinami a byl jsem poslán na místo. Bez jídla, samozřejmě. Když už se někdo slitoval a něco mi dal, bylo to málo. Permanentně jsem tak byl hladový. O vodě ve druhé misce ani nemluvím. Vlastně si ani nepamatuju, kdy mi ji za ten poslední měsíc, co jsem s nimi strávil, vyměnili. Jediné, co jakž takž fungovalo, bylo venčení, ale vždycky jenom na chvilku. Neměl jsem možnost se proběhnout, očuchat si to, označkovat terén. Jako by mě najednou neměli rádi. To jsem si však nepřipouštěl. Vždyť já bych pro ně udělal cokoliv. Takhle jsem to bral a nikdo by mi nenamluvil, že oni to vidí jinak. 

Později jsem se už ani nedočkal pohlazení. Doma jsem byl v jednom kuse sám, nikdo si se mnou nechtěl hrát, nikdo pro mě neměl vlídného slova a pamlsek? Ten jsem neviděl, ani nepamatuju.