Všechno to začalo jednoho dne.
Pršelo, na to si vzpomínám moc dobře. Studený déšť dopadal na moje tváře, vlasy jsem měla mokré, oblečení se na mě lepilo a já pospíchala, utíkala jsem před deštěm na autobus a pak se to stalo.
Bolest na mé hlavě a celé tělo mě studio, protože jsem ležela ve velké kaluži. Když jsem zvedla jsem obličej, nebyl nikde nikdo. Pomalu jsem svůj pohled přesunula níž a přímo naproti mně seděl on. Mokrý stejně jako já. Seděli jsme v té kaluži jakoby to byl náš soukromý bazén a zírali jsme na sebe. Vtipný. Trapná chvíle ticha, proč na mě asi takhle zíral.
Zvedla jsem se a on natáhl ruku, měla jsem sto chutí se otočit s odejít, nebo nejlépe na něj cáknout ještě nějakou vodu z té kaluže.
V tu chvíli se možná začátek nějakého dobrého příběhu pěkně podělal. Nebo že by začal ještě zajímavější?
Výstřel, jakoby mi tenkrát vypálil díru do hlavy. Ještě teď si přesně pamatuji, jak se táhla ozvěna ulicí.
Podívala jsem se na něj, vypadal jako malá slepice, která se každou chvíli radši utopí, než aby něco zkusila. Popadla jsem ho za ruku, kterou měl stále nataženou. Zatáhla jsem nás za sloup baráku s vykoukla jsem zpoza rohu. Viděla jsem tři lidi. Dva mířili pistoli na jednoho, který vypadal jakoby je prosil.
"Vidíš něco?" Ozval se ten neznámý společník. "Vidím tři lidi, dva mají pistoli." Cítila jsem, jak se mu udělalo zle.
V tu chvíli se ozval další výstřel. Otočila jsem se s ten jeden člověk ležel na zemi nehybně. Kolem něj se začala tvořit louže tmavého něčeho. Trvalo než mi došlo, že je to krev a že je nejspíš mrtvý. O to dýl mi zabralo všimnout si toho, že ty dva pochybní chlápci si to míří přímo k nám.
V tu chvíli se odemklo dálkovým ovládáním auto, které parkovalo přímo před naším úkrytem-sloupem. Odstrčila jsem toho strašpytla za sloup a dala jsem si prst před pusu jako gesto, že má být zticha. Vypadal, že chápe o co jde a oba dva jsme byli ukrytí ve stínu a doufali jsme, že si nás nevšimnou.. Slyšeli jsme otevírání a zavírání dveří od auta. V tu chvilku se mi strašně ulevilo. On povykoukl, než jsem ho stihla strhnout zpět ozvalo se otvírání znovu otvírání dveří. Cáknutí z kaluže, která byla někde poblíž nás.
Křičeli jsme. Když nás objevil, vypadal doopravdy děsivě, vystupovala mu žíla na spánku a vypadal, že by nás nejraději zabil na místě klidně i holýma rukama.
Nenapadlo mě nic jiného než utíkat, znovu jsem ho popadla za ruku, ani nevím proč, bez něj bych jim utekla spíš. Ale udělala jsem to a tak jsme utíkali spolu v dešti. Boty mi pěkně klouzaly. Za náma se ozývalo dupání té gorily, když jsem se otočila vypadal odhodlaně nás chytit. Sbíhali jsme schody, periferně jsem viděla jak padá a gorila nám byla stále v patách. Měla jsem příležitost utéct, ale já se zastavila a snažila se ho zvednout. Mezitím nás ale doběhl ten násilník. Poslední co si z toho dne pamatuji je, jak mu hlava odlétla, když dostal ránu od toho muže. Jenže, v tu chvilku se otočil na mě. Pak už si pamatuji jen bolest a tmu. Všechno utichlo.
