Noční drak

2. kapitola Posel

Hned jak mně chůva(jmenuje se Ingrid) upravila (ne že bych to nezvládla sama, ale prostě dobrovolně to nedělám) vydala jsem se za ní, abych se připojila ke své rodině.

Vedla mě spletitými uličkami hradu, které jsem si ani po tolika letech nebila schopná zapamatovat. Dokázala jsem se dostat jen do svého pokoje, do jídelny a do pokojů dvojčat, která bydlela jen kousek ode mě.

,,Co se bude dít," zeptala se Ingrid.

,,Přijde posel," řekla jsem s těžko skrývaným nadšením.

,,A to, že k vám přišel posel je vzrušující? Jindy nejsi moc nadšená, když musíš poslouchat řeči o mírových smlouvách."

,,Já vím zamručela jsem," opravdu když táta musí mluvit s ostatními královstvími, o tom jak se mají, kdo na ně útočí a tak nejsem moc nadšená, protože u toho musím být vždycky taky. Jenže teď to bude jiné.

,,Tak dál už snad trevíš sama. Musím ještě něco zařídit," řekla Ingrid a odešla

Sedla jsem si na malí trůn vedle Nory, která jako vždy poslušně seděla a při tom se okouzlivě usmívala. Vedle ní seděl na největším trůně táta a potom Alex.

,,Kde jsou dvojčata?" zeptala jsem se.

,,Nejdřív pozdrav Elis a až potom se ptej," pohotově mě začala Nora opravovat.

,,Ahojky."

,,Elis!" okřikla mě Nora, ,,co si to dovoluješ? Copak tě nikdo nenaučil se zdvořile chovat?"

,,No tak Noro, nemusíš křičet a dvojčata tu dnes nejsou, protože je to pro ně moc nebezpečné," řekl táta a Nora jako zázrakem zmlkla.
Odfrkla jsem si. Protože je to pro ně
nebezpečné? Prohlídla jsem si všechny ty vojáky okolo nás.

,,Jo s těma stovkama vojáků je nebezpečné, aby tady byly," řekla jsem ironicky, ale nikdo už mě neposlouchal. Za pár minut úmorného ticha se ozvalo zaťukání na obří dveře před námi.

,,Dále!" křikl táta a neklidně se zavrtěl. Když je i taťka neklidný, nevěstí to nic dobrého. Dveře se pomalu otevřeli a nám se naskytl pohled na asi dvacet vojáků, mezi kterými stál jeden osamocený posel.

Kdybych stála, takhle obestoupena vojáky, tak by mi moc do smíchu nebylo. Poslovi to, ale očividně nevadilo. Usmíval se od ucha k uchu a vůbec mu nevadilo, že kdyby udělal jenom jeden nepatrný pohyb, který by se zdál nebezpečí, tak skončí s šípem v hlavě.

,,To jsme vážně museli kvůli tomu  zburcovat celý hrad?" škádlivě jsem zašeptal Noře do ucha.
Už mě chtěla napomenout, když si najednou posel odkašlal a poklonil se. Nikdo z vojáků to očividně nečekal. Ozvalo se brnknutí a svištění šípů. Posel se všem čtyřem smrtícím střelám obratně vyhnul. Tátu to co právě posel udělal vyděsilo.

,,V-vítám tě elfe," dostal ze sebe po počátečním šoku.

,,Těší mne, že se s vámi mohu seznámit," řekl elf melodickým hlasem, ,, jak víte jsem zde, abych tady vyřídil podmínky naší smlouvy." Táta souhlasně přikývl.
Elf zněl rozhodně a povídal beze strachu. Tak to je praví posel, který se ničeho nezalekne.

Další skoro čtyři hodiny se jednalo o všemožných podmínkách, úplatcích, zásobách, přátelích a nepřátelích.

Až na konci zdlouhavého jednání se elf zeptal: ,,Vy se nebojíte?"

,,A čeho? Války? Ano té se samozřejmě bojím jak jinak..."

,,Ne, já myslím toho prokletí."

,,Jakého prokletí?"

Elf se na chvíli odmlčel. ,,Vy o něm nevíte?"
Táta zavrtěl hlavou.

,,O prokletí, které říká, že princezna Sedmého Království v den svých patnáctých narozenin zemře. Nora se vyděšeně podívala na tátu.

,,Otče?!" Táta ale nic neřekl jenom se rozesmál.

,,Kletby ani prokletí neexistují," řekl mezi smíchem, ,,vy elfové jste strašně paranoidní."
Posel jen pokrčil rameny a dál už nic neříkal.
Po asi pěti minutách nezadržitelného smíchu, se táta konečně nadechl.

,,Už můžeš jít." Elf přikývl, poklonil se a zmizel za dveřmi obklopený chumlem vojáků.
Táta se ihned zvedl a stoupl si před nás.

,,Takže děti..."

,,Já nejsem dítě ozvala se okamžitě Nora."

,,Je ti čtrnáct," připomněla jsem jí.

,,Mám ale blíž k dospělosti narozdíl od tebe."

Už jsem jí chtěla odpovědět nějakou srozumitelnou větou, která by jí smazala ten kyselý úšklebek z obličeje, když v tom mě zastavil táta.

,,Nemáme čas na ty vaše hádky. Noro ty máš hodinu klavíru a potom hodinu etikety. Alexi, ty se zastav pro dvojčata a i s nimi zajdi na dějepis. Víš kde je."
Alex se hned zvedl z trůnu do pozoru.

,,Už jdu otče."

(Jo to jsem vám zapomněla říct. Jak už asi víte, Nora je pěkná potvora ale Alex. To je možná ještě něco horšího. Nejenže že se chová zodpovědně, ale taky poslouchá tátu na slovo, v každém předmětu vyniká a neužívá si srandu. No prostě nedělá nic co by se dělat nemělo.)

Alex odešel z trůnního sálu.

,,A co já tati?" zeptala jsem se, když už nikdo nic neříkal.

,,Ty Elis...Hmm, ty si dělej co chceš." Jindy kdyby mi tohle řekl, tak bych jásala, ale teď se mě to dotklo. Proč ostatní mají něco na práci a já ne?

,,Možná protože seš zbytečná." Podívala jsem se na Noru. Táta už byl někde v trapu, takže jí nemohl napomenout, ať se chová slušně.

,,Hele neměla bys být na hodině?"

,,Ne, začíná až za půl hodiny."

,,Seš zbytečná," zopakovala

,,Nejsem!"

,,Myslíš si to," odpověděla, jakoby uměla číst myšlenky. Naštvaně jsem na to něco zamumlala.

,,Cože? Nějak jsem tě neslyšela."

,,Nejsem zbytečná," křikla jsem té potvoře do ucha.

,,Ale jo, seš zbytečná. A víš ty proč? Protože nic neumíš. Já budu královna, Alex nejspíš nějaký šlechtic a dvojčata se provdají za někoho bohatého. A víš co budeš ty? Bezdomovec. Budeš žít v kanále a jíst krysy. Ne počkej radši jez odpadky já zapomněla že to jsou tvoji příbuzní. Ale neboj. Možná ti někdy nechám poslat kůrku od chleba. Teda pokud nějaká ze snídaně zbyde."

Najednou mi bylo do pláče. Co když má pravdu a já jsem vážně zbytečná? Zvedla jsem se z trůnu a rychle jsem se rozeběhla do pokoje. Za sebou jsem ještě slyšela hlasitý smích.