Supernatural one shots

My angel soulmate (Destiel)

Dean
Proskočili jsme se Sammym portálem, já od něj ale nemohl odtrhnout zrak. Cas tam zůstal, v životě jsem snad necítil větší strach. Asi po pěti minutách se Cas objevil spadl mi obrovský kámen ze srdce, ale ne na dlouho, najednou Casem projela andělská dýka a vyzářilo z něj ohromující světlo. Cas padl mrtvý na zem. "Nééé" vykřikl jsem a padl na kolena vedle mrtvého těla mého nejlepšího přítele. Sam se mezi tím pustil za Luciferem, najednou ale z domu vyzařilo oslňující světlo a Lucifer zmizel. Zvedl jsem se a se Samem jsme vběhli do domu, našli jsem tam nephilim, Luciferova syna, který nám ale utekl.
Vrátil jsem se ke Casovu tělu a zvedl ho do náruče, v tuhle chvíli už jsem neudržel slzy, a nesl jsem Case do domu. Položil jsem ho na stůl a přitiskl si jeho mrtvé, nehybné tělo do náruče. Zabořil jsem prsty do hebkých vlasů, a rozbrečel se naplno. Najednou se za mnou ozval hlas mého mladšího bratra "Deane" oslovil mě opatrně. Nereagoval jsem a dál k sobě tisknul Casovo mrtvé tělo.

Sam
Když jsem vešel do domu, to co jsem uviděl mě píchlo u srdce. Můj starší bratr, můj vzor a hrdina, stál naprosto zdrcený u těla svého nejlepšího přítele a otřásal se vzlyky. Když nereagoval na moje oslovení, přešel jsem k němu a položil mu ruku na rameno. Otočil na mě hlavu a já měl možnost podívat se do jeho ubrečených očí, ve kterých se odrážel smutek a bolest. Udělal jsem poslední krok který nás od sebe dělil a přitáhl si ho do pevného objetí. Neprotestoval, právě naopak, objetí mi oplatil a plakal mi do ramene. Snažil jsem se ho uklidnit, ale i se mnou ztráta Castiela zamávala. Držel jsem ho asi dvě minuty, když se ode mě sám odtáhl. Beze slova se mi podíval do očí a odešel z místnosti. Chápal jsem, že potřebuje být chvíli sám a tak jsem ho nechal.

Dean
Když mě Sam objal rozbrečel jsem se snad ještě víc, objal jsem ho na zpět a hlavu si položil na jeho rameno. Byl jsem mu vděčný, a musím uznat, že mě to vážně trošku uklidnilo. Po chvíli, jsem ho ale pustil a vyšel ven, potřeboval jsem chvíli pro sebe. Zašel jsem za roh a rukou se opřel o zadní dveře. Začal jsem se modlit k bohu. Prosil jsem ho ať mi ho vrátí, potřeboval jsem ho. "Bože prosím, prosím vrať mi ho, vím, že se k tobě často nemodlím, nebo spíš nikdy, ale Case mi vzít nemůžeš, prostě ne." Chrlil jsem ze sebe a slzy mi tekly proudem. Najednou se ve mě nahromadil hrozný vztek a začal jsem pěstmi mlátit do dřevěných dveří, u kterých jsem stál. Po chvíli byly dveře úplně rozmlácené a moje klouby úplně od krve. Svezl jsme se na kolena a zhluboka oddechoval. Začal jsem si to všechno uvědomovat. "Miluju ho, tak mi ho prosím vrať" zašeptal jsem směrem k nebi. Nemohl jsem sám uvěřit, že jsem to řekl, ale už nějakou dobu jsem věděl, že Cas je pro mě víc než jenom kamarád.
Došel jsem zpátky za Samem, chytil jsem ho za rameno, abych ho k sobě otočil a padl jsem mu kolem krku. Sam byl chvíli zaskočenej, ale pak mi objetí oplatil. "Jsi v pořádku?" Zeptal se. Jenom jsem záporně zakroutil hlavou a snažil jsem se nerozbrečet. Odtáhl si mě na délku paží, aby mi viděl do očí a všiml si mých rozbitých kloubů. "Pane bože Deane, co jsi dělal?" řekl vyděšeně a poněkud smutně. Nic jsem na to neřekl, jenom jsem sklopil pohled. Sam mě posadil na židli a skočil ven do auta pro lékárničku. Vrátil se dovnitř, vzal moje ruce do svých a začal mi ošetřovat klouby. Vydesinfikoval je a pak zavázal "a už prosím neblbni, nemůžu ztratit ještě tebe" řekl tak potichu, že jsem ho sotva slyšel. Zvedl se a chtěl odejít, chytil jsem ho za zápěstí, postavil se a otočil ho k sobě. "Tohle už neříkej Sammy, neztratíš mě" řekl jsem a díval se mu z příma do očí, které se leskly od zadržovaných slz. "Pojď ke mě" řekl jsem a roztáhl jsem paže. Sam mě pevně objal "mám tě rád Deane" zamumlal "já tebe taky Sammy, já tebe taky" oplatil jsem mu.
Vzali jsme Case do auta a vyjeli směrem k bunkru, nebyl důvod tady dál zůstávat. Tam jsem Case položili do postele na ošetřovně a vzhledem k tomu, že už bylo vážně pozdě šli jsme spát. I přesto, že jsem byl unavený jako už dlouho ne, nemohl jsem ještě asi dvě hodiny usnout.
Ráno jsem se probudil asi v jedenáct a vydal se do kuchyně, kde jsem našel Sama dělajícího snídani. "Dobré ráno" pozdravil jsem "dobré" odpověděl můj mladší bratr. "Chceš taky udělat vajíčka?" zeptal se a já jenom přikývl a s tichým "díky" se posadil ke stolu.
Celý den jsem byl jako chodící mrtvola, nemohl jsem myslet na nic jiného, než jenom na Castiela. Večer jsem mu udělali pohřeb, který se zase neobešel bez mých slz. Spálili jsme jeho tělo a já si byl na sto procent jistý, že už se nevrátí.
Jakmile plameny pohltily Casovo tělo nemohl jsem se na to dál dívat. Otočil jsem se čelem k Samovi a padl mu kolem krku. Zavrtal jsem se mu do náruče a možná to bylo situací nebo tím, že jsem menší, ale v tu chvíli jsem se jako ten mladší cítil já.