Kouzlo Knih (POZASTAVENO)

1. Sídlo Ďábla

Třináctiletá Nickol se s trhnutím probudila, protože se jí zdál podivuhodný sen. Viděla v něm červené, oranžové a později modré světlo, ale podrobnosti si nepamatovala nebo spíš neviděla vše zřetelně, tedy kromě světel. Zajímavé jak rychle se sny dají zapomenout. Pomyslela si dívka s tmavě kaštanovými vlasy a modro, zelenýma očima, ještě jí nezvonil budík, takže se přetočila na druhý bok a snažila se znovu usnout, ale nepodařilo se, protože asi po minutě ji začal volat děda, ať vstává a jde ke snídani. Tak tedy vstala, rozhrnula závěsy a zjistila, že prší a je zataženo, pousmála se, protože to bylo její oblíbené počasí. Poté se začala připravovat na každý všední den, za chvíli už byla připravená a vzala si do ruky aktovku a mohla vyrazit dolů za dědou. „Dobrý rááno." ,zívla Nickol, pozdrav. „Dobré, dobré Nick." Odpovídal dědeček, který byl otočený čelem ke kuchyňské lince. „na stole máš chleba s medem ke snídani." Dodal a dál se věnoval své práci. Nickol tedy usedla ke stolu a začala jíst. Když měla tak polovinu snězenou podívala se na hodiny a zjistila, že jsou za čtyři minuty čtvrt na osm, celkem se zděsila, protože se měla ve čtvrt, sejít se svou kamarádkou Taylor před pekařstvím. Rychle do sebe naházela zbytek chleba a utíkala do předsíně si obout boty, blesku rychle si je nandala a ještě křikla přes rameno na dědu „ Ahoj a děkuji za snídani." a už byla venku před domem. Její děda se podíval na dveře a pro sebe se usmál.

Zatím co Nickol ještě spala tak v jiném domě, nebo spíš vile u lesa, čtrnáctiletá dívka jménem Taylor vypínala budík, který jí zvonil a za pět minut by jí zvonil znovu, kdyby ho nevypla. Bylo šest hodin ráno a dívka s medově blonďatými vlasy, krásně modrýma očima, na kterých byli furiansky položené brýle, si hodlala ještě hodinu číst, protože jí to včerejší večer nestačilo. Vzala si tedy aktovku, dala do ní věci na dnešek a šla do kuchyně nachystat si snídani a kakao. Už od první třídy se musela naučit si udělat snídani, protože otec většinou byl pryč na cestách a mamka vždy kolem páté šla do práce. Do jedné ruky si tedy vzala talíř s chlebem a šunkou a do druhé hrnek s kakaem. Taylor, vyšla schody nahoru do patra a šla směrem její pokoj, ale těsně přede dveřmi zabočila a vešla do krásně vyřezávaných dvoukřídlích dveří kde je jejich knihovna. Je výhoda mít otce archeologa a cestovatele. Pomyslela si Taylor, její otec totiž byl celkem slavným a bohatým, proto měl celkem velkou knihovnu a Taylor tam měla také velkou část, ale často byl v zahraničí, takže si ho jeho dcera moc neužila. Jejich knihovna byla podlouhlá místnost rozřazená regály s knihami. Taylor zamířila víc do zadní části, kde byli spíš příběhy a romány. Položila si na stolek u tyrkysově modrého křesla před velkými francouzskými dveřmi, které vedli na balkón, hrnek kakaa a talířek s její snídaní, poté se odebrala mezi regály najít nějakou zajímavou knihu, protože včera jednu dočetla. Po chvíli si sedla s celkem tlustou bichlí a začala si číst. Asi po hodině si založila stránku a zvedla se, na stolku vyměnila knihu za prázdný hrnek a talířek. Odešla z knihovny zpátky dolů do kuchyně, dala nádobí do myčky na nádobí, vyměnila si své brýle za kontaktní čočky, vzala svoji aktovku do ruky, obula si boty a pádila z vily celkem dlouhou cestu k pekařství, kde měla sraz s kamarádkou.

Když Nickol dobíhala k pekařství tak na ní zamávala její nejlepší kámoška, Taylor Peggy Fridbergová. Nikky jí zamávala nazpět a přidala. „Nějak brzo ne?" neodpustila si uštěpačnou poznámku Taylor. „No jó," protočila Nickol očima, „ ale jinak ahoj Nicky by ti uškodilo?" Zeptala se tentokrát ona. „Nó" ,protáhla blondýnka „asi jo." Nickol si jenom odfrkla, ale jinak byla zticha. „ Jdeme, Rox?" otázala se Taylor a použila její druhé jméno „ Jinak ze mě bude solný sloup." Ptaná jen znovu protočila očima, ale odpověděla „ No představa tebe jako solného sloupu je zajímavá, ale jo jdeme." Blondýnka a brunetka tedy vyrazily do nudné školy, kde měly strávit celé dopoledne. Po cestě se ještě bavily o tom ďáblově sídle jménem škola, neboli ústav pro chytré hlavy, tedy asi jen devět procent jejich školy byli chytré hlavy, počítaje učiteli. Jak se tak bavily tak jim cesta zabrala chvilku, takže zanedlouho dorazily k jejich škole. Šly do šaten, převlékly se a šly do třídy. Sedli si jako obvykle, vedle sebe. Jak položily batohy na zem, tak si hned začaly vybalovat sešity a školní potřeby. Poté co si nachystaly, začala Nickol konverzaci „ Hele Pegg, máš dneska čas?" „ No dneska jedeme na letiště pro tátu, ale jestli chceš tak můžeš jet s námi a pak u nás přespat. Samozřejmě pokud to dovolí tvůj děda." odpověděla Taylor. Nad její odpovědí se Nickol ušklíbla a řekla „ Dědovi to nebude vadit, to..." do její odpovědi zazvonělo, takže Taylor konec její věty neslyšela. „ Mohla bys mi konec té věty zopakovat?" zašeptala, jelikož už zvonilo, teda sice zvonilo, ale ostatní žáci se stejně pořád vybavovali, jako kdyby byla přestávka. „Že to dědovi určitě vadit nebude a že je na to moc hodný aby mi to nedovolil." též zašeptala Nickol. „No jestli dovolí, tak táta psal, že doveze některé staré svitky a knihy, tak je můžeme zítra probrat a zjistit jestli tam není napsané něco zajímavého." Nickol údivem otevřela pusu a ohromeně zašeptala, „ To nám tvůj táta dovolí, jako vážně dovolí?" „ Jasně co váháš." potvrdila Taylor a na tváři se jí formoval velmi spokojený úšklebek. Do třídy vešla učitelka, takže se dál moc nevybavovaly a raději se věnovaly škole. Po téhle hodině uplynula další a další, ale to se tam neudály nějaké zajímavé události, jen škola a té máme každý po krk, takže přeskočíme rovnou k tomu, jak se převlíkaly a chystaly se odejít z toho ústavu. Ale po cestě ke dveřím, je potkalo nemilé překvapení, jménem parta šikanátorů z o rok vyšší třídy. „Tak co Nikouši, co dědula, má se dobře nebo leží někde v nemocnici na kapačkách a stůně?" řekl takzvaný 'vůdce' téhle bandy, jménem Irvin, ale nechává si říkat Blake, tedy příjmením. Taylor postřehla jak Nickol, sevřela pěst, tedy znamení že je vážně naštvaná, ale Taylor rychle zahájila protiútok, aby obránila svou kamarádku, „Ne není, Erick je v cajku, ale ty brzo nebudeš, pokud budeš dál provokovat, Irviníčku." teď zase rádoby vůdce sevřel pěst, ale ovládl se a zamířil jedovatý trn posměchu znovu na Nickol a Taylor si nevšímal. „ No to je dobře, že je v pořádku, o posledního člena rodiny bys asi nechtěla přijít, že ne?" Taylor si pomyslela, že tohle vážně přepískl a vzala to znovu do vlastních rukou, protože nejdřív to zkoušela po dobrém a až potom zaútočila. „ Můžeš nás pustit Irvine nebo budeš dál provokovat, až to někdo odskáče a nemysli si, že to budeme my..." konec věty nechala vyznět do prázdna, aby to víc vypadalo jako výhružka. „ Už se bojím už se třesu." Řekl Blake a snažil se o zděšený výraz, Taylor si řekla, že to zkusila po dobrém a nešlo to, proto se odvrátila, že půjdou jinudy, a když už byly asi dva kroky dál od nich, Irvin zařval „ Jen si běžte, nejste nic jiného než chudinky, jedna bez rodiny a druhá bloňďatá šprtka bez přátel. Jste se hledaly, až jste se našly." Sice to nebyla pravda, tedy né uplná, ale i na Taylor, která postrkovala Nickol dopředu, to už bylo moc. Taylor se otočila v obličeji neutrální výraz, ale i tak z ní šla cítit zlost a i parta těch šikanátorů věděla, že to to Irvin přehnal. Taylor dvěma kroky rychle zkrátila tu vzdálenost mezi nimi a vrazila mu takovou facku na levou tvář, že se mu hlava pootočila, Taylor věděla, že to byla vážně šlupka, protože mu na tváři zůstal rudý obtisk její ruky. Irvin ještě stihl slíbit pomstu a pak partička rychle zmizela, takže měly volné dveře. Hned poté co utekly, se Taylor otočila na Nickol a vůbec ji nepřekvapilo, že na ni kouká s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Taylor se uchechtla, nemohla si pomoct a hned její výraz okomentovala „ Zavři tu pusu, vletí ti tam moucha." Nickol si hned uvědomila, jak asi vypadá a hned zavřela pusu, ale hned ji zase otevřela „ No ty vole, to bylo super a doufám, že tuhle super facku, ještě někdy uvidím." Taylor se ušklíbla „ Tak za prvé, nejsem vůl, ale Taylor, Tay, Peg nebo Peggy, pak za druhé, už radši ne, bolí mě z toho ruka." Nickol se rozesmála a šla volnými dveřmi ven, „ Tak pojď, ty Taylor, Tay, Peg nebo Peggy." vysoukala ze sebe, přes smích. Holky tedy vyšly z ústavu a mířily k Nickol domů.

Po cestě se nic moc nedělo, tak že přeskočíme rovnou k tomu, jak přijdou ke dveřím domu, ve kterém žila Nickol Roxan Vendelová, s jejím dědou Erickem Vendelem. Nickol se začala přehrabovat v aktovce a hledala klíče, když je konečně držela v ruce a chtěla je dát do zámku, tak se dveře otevřely a v nich stál usměvavý Erick. „ Jé ahoj Taylor, co ty tady děláš?" zeptal se zdvořile, „ Nó dědo, já jsem se chtěla zeptat, jestli bych nemohla jet na letiště pro Taylořinýho tátu a pak u ní přespat." předběhla Taylor její kamarádka, děda Erick se usmál „ No můžeš, stejně bych ti v tom nezabránil," ušklíbl se Erick, „ Ale nejdřív půjdeš nakoupit." Řekl si Erick svou podmínku. „Dobře dědo," svolila Nickol „ Ale nejdřív si půjdu odložit věci." a s tím vyběhla po schodech do jejího pokoje. Taylor jen vykřikla, ať počká a už běžela za ní. Po tom co si Nickol odložila aktovku a do malé kabelky si dala mobil, peněženku a klíče, tak šli s Taylor zpátky do před síně, kde Erick už nebyl. „Hele Taylor, nemusíš se mnou chodit, já k vám klidně dojdu sama, cestu znám." Řekla brunetka, jak vyšli ze dveří, „Ne to je v pohodě, stejně musím koupit nějaké pečivo, protože jak znám mamku, tak zase nenakoupila." namítla zas blonďatá puberťačka, „Tak dobře." svolila nakonec Nickol.

Poté co nakoupily, se zase vydaly zpátky k Nickol domů. Poté co Nickol, tentokrát bez vyrušení, otevřela dveře, tak se vyzula a pádila odnést nákup na kuchyňskou linku. Poté rychle vyběhla do svého pokoje si ještě sbalit pár drobností do baťůžku a hned jak měla sbaleno, seběhla po chodech zpátky dolů a zavolala na svého dědu, že vše splnila a už půjde. Jako odpověď se jí přes zavřené dveře od pracovny doneslo souhlasné zamručení, které následovalo poděkování a přání ať si to užije. Hned jak vstoupila do předsíně, všimla si její blonďaté bláznivé kamarádky, jak je opřená o zeď s aktovkou u nohou a čeká na ni. „ No jako rychlá si byla dost, ale i tak ti to trvalo." ušklíbla se Taylor a podívala se na malý batůžek, který měla Nicky v ruce. Jak sklouzla z pohledu z baťůžku na kamarádčin obličej, tak se provokativně usmála a řekla „ Alespoň sis nesbalila celý pokoj." „No já vím, že spoustu věcí mám u vás a nemám tak děravou paměť jako ty, takže si nemusím nosit špunty." lehce setřela Taylořin úšklebek Nicky. Po téhle menší šarvátce si Nickol obula boty a už šly k Taylor domů.