DREAM »KIRIBAKU ONESHOT«

DREAM

~Kirishima~

Hned jak jsem ukončil střední a nastoupil do práce, jsem se odstěhoval z rodného města. Bylo to pro mě vyhovující. Práce byla blízko, nájem byl nízký a mohl jsem si žít jak jsem chtěl. Teda jen do jisté doby.

Jednou, když jsem byl v práci, mě začala zničehonic bolet plíce a začal jsem se trošku mít pocit, že se nemůžu nadechnout. Bylo to jen krátké, tak jsem si zašel na vzduch a chvilku jen seděl. Potom se to delší dobu neopakovalo. Až do nedávna. Nejdřív to bylo stejné jako předtím, krátce a pak zas nic. Ale asi dva dny potom, když jsem byl doma se to zopakovalo. Tentokrát to bylo intenzivnější a delší. Měl jsem potom i problémy s dýcháním celkově, dýchalo se mi jakoby ztěžka. Opakovalo ještě před spaním a dokonce i v noci. Hned druhý den jsem šel k obvodnímu lékaři.

Ten mi toho moc neřekl a poslal mě na kardiologii. Tam jsem po vyšetření zjistil že to, co se mi děje je srdeční selhání. Prý levostranné. Musel jsem projít spoustou vyšetření a i nějakými zátěžovými testy. Když se to prokázalo, dostal jsem různé dietní a režimové opatření. Musel jsem se hodně hýbat. V práci jsem si domluvil hned nemocenskou jelikož náš šéf o nás nechtěl žádným způsobem přijít a chtěl, abych se brzo uzdravil.

I přes to všechno co jsem dělal pro svoje uzdravení, se mi dušnost vrátila. Lékař mi předepsal silnější prášky a ten pohyb nakonec zakázal. Prý se jedná o přechodné zhoršení. Nakonec, když nic nepomáhalo, usoudil že mě zapíší na čekací listinu pro transplantaci srdce. Taky si mě nechal v nemocnici na pozorování a taky, aby mi mohli udělat testy a všechno kolem té transplantace. Vhodný dárce pro mě zatím nebyl a moje problémy se zhoršovaly. I když jsem se snažil být pozitivní, cítil jsem se pořád hůř a hůř. Poprosil jsem kamaráda ze střední, Bakuga, aby mi donesl z mého bytu nějaké věci. Měl nahradní klíč a já pak měl všechno co jsem potřeboval. Byl jsem mu vděčný a zlepšil mi náladu. V posledním ročníku, na maturitním plesu mi podnapilý řekl, že mě miluje. Nevím, jestli to byla pravda, nejspíš ne. Od té doby se mi vyhýbal a viděli jsme se vlastně až teď. A choval se úplně normálně a jako by se to nestalo. Byl jsem vlastně asi i rád. Nemusel jsem to řešit. A pokud ho to trápilo, nešlo to na něm vůbec poznat. Jako vždycky.

Každý den se mi zdál jeden a ten samý sen. Nebyl jsem z něj vůbec moudrý a pokaždé jsem nad ním přemýšlel. Dneska se mi zdál také.

Ocitl jsem se na nějakém místě. Bylo celé bílé. Na nic jsem nečekal a vydal se neurčitým směrem, neznámo kam. Šel jsem ale na jistotu. Bez jediného zaváhání jsem pokračoval, dokud jsem nedošel ke dveřím, které byli z tmavého dubového dřeva. Vzal jsem za kliku a pomalu začal dveře otevírat. Šlo to hodně špatně, byli těžké a nejspíše nepoužívané. Otevřel jsem je jen tak moc, abych se mohl protáhnout. Ocitl jsem se dole pod kopcem. Nebe bylo krásně modré a slunce vypadalo, jako by mělo každou chvíli zapadnout. Vydal jsem se nahoru, jelikož mě tam něco jakoby táhlo. Když jsem se tam dodrápal a trošku se vydýchal, všiml jsem si postavy, která jen tiše seděla a dívala se na červánky a západ slunce. Čím blíž jsem k té postavě byl, tím zřetelněji jsem poznával postavu Bakuga. Jeho rozčepýřené světlé vlasy trčící všemi směry, jeho vypracovanou postavu a když se na mě otočil, viděl jsem i rysy jeho krásné, ale věčně zamračené tváře. A taky ty oči. Ty červené oči, tolik podobné těm mým a přesto byli úplně jiné. Začalo se stmívat a všude poletovaly světlušky. A Bakugou se mi zdál tak strašně krásný i když jsem si to nikdy neuvědomoval. Přisedl jsem si k němu do trávy a sledoval jak slunce mizí za obzorem a jak se na nebi objevil měsíc a společně s ním i první hvězdy. Bylo to nádherné. Okolí bylo nádherné, moje pocity byli nádherné a taky Bakugou byl nádherný...

Tentokrát sen pokračoval mnohem dál než obvykle.

Uvědomoval jsem si jeho přítomnost mnohem více než bylo normální. Vnímal jsem každý pohyb jeho svalů, každý jeho nádech a výdech. Vnímal jsem jeho osobnost jako něco, co je pro mě nejdůležitější. Po chvíli, když slunce zapadlo úplně, se ke mně naklonil a opatrně spojil naše rty. Neodtáhl jsem se jak jsem čekal. Začal jsem s ním spolupracovat a cítil jsem se úplný. Když se odtáhl, na jeho tváři hrál úsměv a jeho oči zářily štěstím. I přesto se mi ale zdálo, že v nich vidím smutek...

Vzbudil jsem se, jelikož do nemocničního pokoje vniklo denní světlo. Stála u mě sestra i s mým ošetřujícím lékařem. Ten mi sdělil radostnou novinku. Dárce se nejspíše našel. 

Po snídani a kontrole jsem se zamyslel nad tím snem. Hned jak jsem si ho vybavil, zrychlil se mi tep a já cítil jak se bezdůvodně červenám a navíc jsem se i usmíval. Když to potom uviděla sestra, která mě šla zkontrolovat, usmála se. Zeptal jsem se ji jestli neví co to znamená a popsal jsem ji své pocity. Byl jsem z nich zmatený a tato sestřička byla hodná a věděl jsem, že se ji můžu svěřit. Řekla, že se cítí podobně, když je zamilovaná. Když odešla, došel mi význam jejích slov. Podle všeho ve mně ten sen nějak donutil cítit lásku k Bakugovi. A nebo, že by mě to nedonutilo? Možná mi ty sny jen otevřely oči. Možná jsem ho miloval celou dobu a jen jsem si to nechtěl přiznat...

Bakugovi jsem volal, ale řekl jsem mu jen o tom dárci. Zněl doopravdy nadšeně. Jelikož ta příprava na transplantaci byla dlouhá, chodíval mě Bakugou navštěvovat. Zase jsme byli dobří přátelé. Měl jsem skvělý pocit z toho, když tam byl. Šimrali mě motýlci v břiše, měl jsem husí kůži a byl jsem nadšený.

Poslední den před operací tam byl taky. Byl jsem se jistý tím, co k němu cítím. Chtěl jsem mu to říct po operaci. Hned jak se proberu. Objal mě a a já jeho. Byl smutný a plakal. Utěšoval jsem ho a nakonec odešel a dal prostor i mým rodičům. Pak nadešel den operace. Probral jsem se z celkové anestezie celkem pozdě. Ale i tak byli rodiče u mojí postele. Trošku mě mrzelo, že tam nebyl Baku.

„Mami? Nevíš jestli přijde i Katsuki?" 

Mamka na mě pohlédla se slzama v očích. Úsměv opustil její tvář a tvářila se nechápavě.

„Ty to nevíš Eijirou?"

Pohlédla na otce. Oba na mě tak divně koukali....

„Co? Co bych měl vědět...???" 

Strašně jim trvalo mi odpovědět.

„To on byl dárce. Dal ti srdce aby si mohl být dál šťastný.." 

Tak proto ty slzy.... Proto se se mnou tak loučil. A já mu ani neřekl, že ho miluju....

The End