Michael

4. část

Ráno bylo na sobotu až moc nepříjemné, cítila jsem se jako by mě přejel vlak. Dlouho mi trvalo, než jsem se donutila zvednout z postele. Přehodila jsem si přes sebe župan a šoupala se do kuchyně. Únavou jsem si zívla, když jsem se znovu podívala před sebe, málem jsem vyskočila z kůže. „Pane bože," vykřikla jsem. V kuchyni u stolu seděl Michael a v rukou držel můj fotoaparát. „Hezké fotky," řekl jako by nic. Župan jsem si přitáhla blíž k tělu. „Co tu děláš a vůbec, jak si se sem dostal?!"

„Čekal jsem spíš dobré ráno," zamračil se. „Být tebou na noc bych se zamykal." Hlavou my problesklo, že jsem na to včera musela zapomenout. Rozhodila jsem rukama. „Tohle je fakt šílený!" Na vteřinu se na mě podíval, čekala jsem, že něco řekne, ale sklopil oči zpět k fotkám. „Jdu se převléknout," dodala jsem poraženě. V ložnici jsem si oblékla fialové tílko a staré rifle. Po tom co mě viděl před chvílí už je jedno, jak budu vypadat. Před zrcadlem jsem si rozčesala červené vlasy, které jsem si tak barvila už od čtrnácti. Než jsem se vrátila do kuchyně, zastavila jsem se před dveřmi. Srdce se mi stáhlo. Vážně tam sedí u stolu? Udělala jsem další krok a zhluboka se nadechla. „Dáš si kafe?"

„Moc rád, černé, dvě kostky cukru prosím." Celou dobu co jsem připravovala kávu, jsem cítila jeho pohled v zádech. Položila jsem před něj jeho šálek a sedla si naproti. „Takže to mám brát jako souhlas?" Oplatila jsem mu upřený pohled. Našpulil rty. „Nevím, dokážeš být užitečná?" Cukla jsem sebou, jeho slova se mě dotkla. „Nech to být," zabručela jsem a sklopila oči k šálku se svou kávou. Z ložnice se ozvalo zabzučení mého mobilu. Letmo jsem se otočila na Michaela a zvedla se ze židle. Kamila se ptala, kdy jí vrátím auto, napsala jsem, že snad dnes, ale že jí nic neslibuji. Nevěděla jsem, jak dlouho se tu Michael hodlá zdržet. Při psaní odpovědi jsem si všimla kolik je hodin, jedenáct a tři minuty. Jak dlouho jsem spala? Byla jsem nervózní, aniž bych se na Michaela podívala, přešla jsem kuchyni k ledničce. Z ní na mě koukal kečup, krabice mléka a zbytek salátu. „Máš něco proti špagetám?" Obrátila jsem se ke stolu, kde už Michael stihnul vyměnit fotoaparát za noviny. „Pozvání na oběd přijímám."

„Tak dobře jen tu chvíli vydrž, skočím pro něco naproti do obchodu." Když jsem vycházela ze dveří, zmocnila se mě nejistota, věděla jsem, že až se vrátím, bude pryč.

Jen co jsem odešla z obchodu, upřela jsem pohled na okno svého bytu. Nevěděla jsem co si o tom myslet. Z ničeho nic mě někdo chytil za zápěstí, než jsem stačila cokoli udělat, zjistila jsem, že se dívám do tváře svému nevlastnímu otci. „Sakra Fredericku! Pust mě." Vyprostila jsem svou ruku z jeho stisku. „Co máš společnýho s tím bastardem, co k tobě ráno přišel?" Procedil skrz zuby. Radši jsem se neptala, jak o tom ví. Frederick už léta pracuje u policie a nedá se říct, že by to byl zrovna férový policista. „Kamarád, pozvala jsem ho na oběd," odsekla jsem. „Nějakou dobu ho sleduju a říkám ti, drž se od něj dál."

„Zvláštní že se najednou tak staráš," začínala jsem čím dál víc rozzuřenější. „Sbohem," obrátila jsem se a už se neohlížela zpět. Najednou se objeví a čeká milující dceru. Jako dítě jsem mu akorát překážela, vždy byl arogantní.  Nepochopila jsem, co na něm mohla matka vidět.

Jak jsem čekala, po odemknutí bytu jsem tu byla zase sama. Vybalila jsem nákup, ale vařit jsem nezačala. Svezla jsem se po gauči a zapnula televizi, na víc jsem neměla energii. Proč mi toto dělá? Chci ho mýt u sebe, nebo o něm radši nevědět. Nesnáším pocit nejistoty. Po dlouhém dni plném myšlenek přišel až překvapivě klidný spánek.