Sluchátka v uších. V hlavě stále ta samá melodie, ta samá slova, ta samá píseň. Mé city se chvěly. Přímo třepotaly. Tak, jako křídla motýla jenž se snaží znovu vzlétnout z husté trávy k výšinám. Z očí mi opět stékaly slané horké potůčky. A to vše kvůli němu... Kvůli všem těm bolestem, kterými jsem musel projít, kvůli jednomu jedinému drobnému úsměvu. Úsměvu, který ani nebyl pravý. Kvůli drobnému polibku. Polibku, jenž pro mě znamenal svět. Co znamenal pro něj? Nic. Jen špatný polibek s klukem, jehož život tvořilo pouhých několik šťastných chvil s ním. S člověkem, který ho zničil... Připadal jsem si, jako ten motýl v husté trávě co se snaží vzlétnout. Z mých myšlenek mě však vyrušila cizí, mužská ruka na mém rameni. Cukl jsem sebou. Ne však strachy, nýbrž nejistotou. Otočil jsem hlavu a zahleděl se do páru karamelově hnědých očí, které patřily menšímu chlapci s blonďatými vlasy, které mu neposlušně trčely do všech stran. Toho kluka jsem znal. Jmenoval se Denis a chodíval se mnou kdysi do sboru. Vyndal jsem si sluchátka z uší a zahleděl se mu do očí. ,,Co se s Tebou děje Tadeasi? V poslední době jsi nějaký zamlklý. Dokonce i učitelé ve sborovně řeší co se děje" řekl Denis tiše a sedl si vedle mě. Už z jeho pohledu bylo poznat, že ho nepřivádí ledabylá zvědavost. ,,Měl jsem menší konflikt s Johnym. Nic závratného" zamumlal jsem tiše a odvrátil pohled. ,,Co se stalo?" Zeptal se tiše. Z jeho hlasu byla rozpoznatelná nejistota a na jeho tváři se objevil nervózní výraz. Po chvíli váhání a několika vteřinách marného přemlouvání mě samého jsem se rozhodl mu to říct. ,,Zamiloval jsem se špatně." Oznámil jsem mu nakonec svá těžce zvážená a promyšlená slova. Odpovědi se mi však dlouho nedostalo. Udělal jsem chybu. Velkou chybu. V těch překrásných karamelových očích se náhle mihla bolest. Tvář se zakřivila do bolestného výrazu. Jeho srdce plakalo. Bylo to na něm všecko všecičko poznat. Byť se tomu snažil bránit sebevíc. ,,Láska potřebuje čas." Šeptl nakonec a vstal. V ten moment mé tělo ovládlo nutkání chytit jeho ruku a přitáhnout ho zpět k sobě. Mohl jsem tomu bránit jakkoliv, ale nezabránil jsem. Má ruka chytila tu jeho. Připadal si, jako v klasickém klišé. ,, Prosím. Dělej mi společnost ještě chvíli"zašeptal jsem tiše a povolil stisk jeho ruky. Čekal jsem, že odejde. On však neodešel. Zůstal tam se mnou, dokud se nesetmělo. Celý zbytek dne jsme jen seděli, povídali si a občas jsme se objali. Byl to ten nejkrásnější večer za celý můj život. Vybudovali jsme si za ten krátký čas úžasný vztah. Stali se z nás přátelé. Ti nejlepší. A to přátelství nám vydrželo několik měsíců. Poté ho vystřídal silnější vztah. A tím byla právě láska. Ten nejkrásnější cit. Cit, který vznikl kvůli té útrpné bolesti. Od té co jsme byli spolu jsem už nikdy nepociťoval ten pocit motýla v husté trávě. Možná to bylo tím, že jsem byl a do teď jsem šťastný...
A však si do teď pamatuji ta slova. ,,Láska potřebuje čas"
