Toujours pur? Já nechci!

|I|

23. listopadu 1981

Ticho vládnoucí temnému městečku znenadání pročísl ostrý jasný zvuk. Společně s prásknutím se v podzimní mlze převalující se u země objevily čtyři postavy. Z ramen splývající pláště jim dosahovaly až po paty, což v kombinaci s hustým oparem vytvářelo dojem, že se zde objevila skupina mozkomorů. Těžko říci, jestli by to nakonec nebylo lepší.
Po chvilce na zorientování si postavy vyměnily několik tichých slov, načež se tři z nich vydaly k ústí nejbližší uličky. Čtvrtá ještě chvíli váhala. Když se ale nejvyšší ze vzdalujících se tří osob otočila jejím směrem, pospíšila si za nimi.
Maskované postavy prošly skrze malé náměstíčko, zabočily doleva a vydaly se dlouhou ulicí svažující se k městskému parku, jehož stromy v mírném vánku tiše vrzaly a jak se nořily z mlhy, působily věru strašidelně. Minuly kostel, právě když zvon na nevysoké věži odbíjel devátou hodinu večerní. A pak už to netrvalo dlouho a dorazily do cíle.
Stanuly před útulně působícím patrovým domkem s malou zahrádkou. Pouze v jednom z jeho oken se svítilo a po tenkých vyšívaných záclonách poskakovaly stíny dvou postav.
Jeden ze zakuklenců pokynul rukou směrem k domu a své gesto doprovodil ještě nepatrným pokývnutím hlavou. Ostatní v rukou pevně sevřeli hůlky a následovali ho temnou zahradou k hlavním dveřím. Tam ještě chvilku posečkali, načež z hůlky jednoho z nich vystřelil oslepující záblesk a dveře se rozlétly dokořán.
V tu chvíli už nebylo potřeba pohybovat se tiše, takže všichni čtyři hlučně vtrhli dovnitř. Poslední z nich za sebou dveře zase zavřel a zapečetil. Nechtěli být nikým rušeni.
Mezitím se v nejbližších dveřích objevili obyvatelé domu. Vysoký hubený muž s tmavými vlasy a drobná žena s kulatým obličejem a jiskrnýma očima, ve kterých se však nyní zračil převážně strach s náznakem vzdoru. Oba svírali v rukou hůlky, připraveni se bránit.
Frank a Alice Longbottomovi byli schopní kouzelníci, dvojnásobné přesile však dlouho vzdorovat nedokázali. Po chvíli se už spolu krčili na podlaze obývacího pokoje a hleděli do tváří smrtijedů, jimž při předchozím souboji spadly kápě.
Byli to tři muži a jedna žena. Dva z mužů byli už starší a navíc si byli velice podobní. Byli oba mohutné postavy, měli tmavé vlasy a vousy kontrastující s jejich pronikavýma, bouřkově modrýma očima, ve kterých ale nebylo stopy po nějaké dobrosrdečnosti. Rodolphus a Rabastan Lestrangeovi.  Třetí muž oproti nim vypadal stále téměř jako chlapec. V jeho postoji byla zřetelná jistá nervozita, z jeho pohledu však vyzařovalo stejné zlo, jako v tom jejich. Longbottomovi si s hrůzou uvědomili, že to je syn významného ministerského činitele, Bartyho Skrka.
Překvapivě, největší hrůzu z těch čtyř vyzařovala vysoká žena s dlouhými černými vlasy a zdánlivě ospalýma očima. Bellatrix Lestrangeová.

Smrtijedi byli odhodláni zjistit, kde se skrývá jejich pán. Neváhali při tom použít veškerých metod, byť sebeodpornějších. Vybrali si však špatné oběti. Manželé Longbottomovi neměli o Voldemortově poloze ani tušení, a to nezměnila ani opakovaně použitá kletba cruciatus.

Po několika hodinách si už i sami smrtijedi uvědomili, že to nikam nevede. Manželé nejspíš opravdu nic nevěděli a navíc oba přestávali vykazovat známky zdravého rozumu.

Nejvěrnější služebnici Pána Zla šlehaly z očí blesky.  „Tohle nemá cenu! Zbavte se jich a půjdeme," přikázala svým třem společníkům a věnovala dvěma nebožákům na podlaze poslední znechucený pohled. Pak se otočila směrem k oknu a zahleděla se do temné předzahrádky.

V tu ránu jí ruka vystřelila ke kapse hábitu, odkud vytáhla hůlku, kterou tam před pouhými několika okamžiky ukryla. Namířila ji na domovní dveře a sykla:  „Někdo sem jde! Je jich několik. Možná jen mudlové, ale možná také bystrozoři. Připravte se!"

*×*×*×*×*

Čtveřice smrtijedů patřila k nejlepším, kteří se v té době pohybovali po Anglii. To samé se však dalo říci o dvanácti příchozích bystrozorech. Role se obrátily a najednou to byli smrtijedi, kdo boj prohrával.
Ačkoli skončili bez hůlek v poutech, měli svou hrdost. Vědeli, že udělali vše, co bylo v jejich silách, aby našli svého pána, takže se jim jednou určitě odmění. O tom, že se Voldemort jednoho dne vrátí, neměli pochyb. A to bylo to jediné, na čem jim záleželo. Dokazovalo to i to, že manželé Lestrangeovi v následujících dnech ani jednou nepomysleli na svou malou dcerku, kterou nechali doma.

Čtyřletá Auriga Carliotte Lestrangeová tam ale byla a neměla zatím ani tušení, že se její život od nynějška na dobro změní...

******

Víte co, nebudu sem psát, po kolikáté už tuhle věc píšu. Je ale pravda, že mi Charlotta přirostla k srdci a jejího příběhu se nechci jen tak vzdát. Takže jsem tu.. Proběhly jisté změny, kterých si (- pokud dáte příběhu šanci) při četbě jistě všimnete. Pro větší souhlas s kánonem je Charlotta starší, má pozměněné jméno (- ale nebojte, Charlotta to bude pořád, k tomu se ale propracujeme až v příběhu :) a vůbec - není to už jen jinak přepsaný původní základ. A jak si čtenáři původních verzí mohli všimnout, příběh začíná v úplně jiné době, než tomu bylo předtím.

Byla bych ráda, kdybyste mi dali vědět, jestli vůbec má smysl se znovu snažit příběh rozjet. Je tu někdo, koho by to ještě zajímalo. Snad jo :)

No nic, mějte se krásně a těším se na vás u další kapitoly :)