XXVIII.

1.1K 30 2
                                    

Fakt to bylo náročný jít s ním tu dálku. Myslela jsem si, že umřu. Svítilo slunce, přímo prahlo.
Bylo ráno, většina lidí ještě spala a za to jsem byla ráda, nechtěla jsem, aby mě viděli s Jakubem, to by byla fakt katastrofa. To bych byla najednou slavná. To by bylo špatné.
Jakub mě vytrhl s myšlenek:
„Už jsme tady, zlato," usmál se.
Bylo to daleko za Pardubicemi. Nikdo tady se tady nenacházel, a to mě fascinovalo. Chápala jsem, proč je to Kubovo nejoblíbenější místo. Božský klid, tak by se to dalo nazvat. Tady si mohl odpočinout od slávy.
„Tady je to nádherný... A hezčí by to bylo tady v noci," šeptla jsem.
„Já vím, můžeme tady zůstat..."
„Dobře, ale budu mít hlad," oznámila jsem mu.
„Tak něco objednám."
„Dobře..."
Přísahám, nikdy jsem nebyla tak šťastná... Netušila jsem však, že se blíží konec našeho nevinného románku...

Pozdě (Yzomandias) ✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat