Definition of love |Larry Stylinson|

;1

Chaos.

To je to, co se právě odehrávalo v hlavě malého modrookého bruneta; Louise. Nedokázal vnímat ani jednu myšlenku, která mu pobíhala v hlavě.

Jediné, co mohl vnímat, byly hlasy zpěváků, kteří se ozývali z jeho černých sluchátek. I když většina písniček, co Louis poslouchal nedávala ani trošičku smysl, jemu se líbily.

Když najednou hlasy zpěváků utichly, jelikož píseň skončila, Louis uslyšel křik. Křik, který byl mířen na jeho maličkost. Malý brunet malinko otočil hlavou, aby viděl menší partičku kluků a holek, kteří se mu smáli.

Louis nikdy nepochopil, proč se jemu smáli. Neudělal nikdy nic špatného, nebo aspoň v to doufal.

Raději svou hlavu otočil zpátky a kráčel dál ke škole, kterou by spíše nazýval peklem. Lidé v ní byli nevychovaná děcka, co si o sobě mysleli bůhví co. Také se zde našel ne jeden feťák či drogový dealer.

Louis nikdy nezapadal do kolektivu. Ani na základní škole. Ani nechtěl zapadnout. Nechtěl zapadnout mezi lidi, co si píchájí jakési svinstvo do žíl a ničí si tak život.

Mezitím, co Louis přemýšlel o svých spolužácích a o ostatních lidech ve škole, došel ke své skříňce, ze které si vzal učebnici historie. Chvíli na učebnici koukal a poté, s větším třisknutím, zavřel skříňku a vydal se do své třídy.

Když Louis vešel do plné třídy, všichni jeho spolužáci obrátili svoje pohledy na něho. Mezitím mu ve sluchátkách hrála písnička Chocolate od The 1975.

Now we run run away
from the boys in the blue,
and my car smells like chocolate.

I když věděl, že píseň byla vlastně o užívání marihuany, miloval ji. Trochu mu i připomínala jeho drahé spolužáky.

Se sklopenou hlavou se přesunul ke své lavici, která se nacházela úplně vzadu u okna. Výhled z jeho místa by byl krásný, kdyby nemeřil jen sto sedmdesát centimetrů.

Louis nenáviděl svou výšku. Vždycky byl všude on ten nejmenší. Což z celého srdce nenáviděl, ale nemohl s tím bohužel nic dělat.

Když se usadil do lavice, vytáhl ze své zadní kapsy u kalhot telefon a vypnul muziku. Sluchátka s velkým smutkem sundal z uších a hodil je do svého batohu, stejně tak telefon.

,,Hej, viděla si toho nového? Toho z třetí A?"

,,Ne, ještě ne. Jak vypadá?"

,,Hezčího kluka na škole jsem ještě neviděla!"

Louis jen nad rozhovorem svých spolužaček přetočil očima.

,,Ty by zvlhly i nad bezdomovcem."pomyslel si Louis.

Když se nad Louisovou hlavou rozeznělo zvonění, polekal se, ale nedal to na sebe sobě moc znát. Ale druhé leknutí už na sobě znát dal, jelikož do třídy přiletěl rychlostí blesku jeho učitel na tělocvik, kterého, jak nakonec zjistil Louis, měli na suplovaní.

-

Když už se ozvalo i konečné poslední zvonění, Louis největší rychlostí hodil do svého batohu věci z fyziky, kterou zrovna měli a už ho ve třídě nebylo.

Ani sám nevěděl kam pospíchal, asi nechtěl jen poslouchat další narážky na jeho osobu od jeho spolužáků a ostatních studentů. Dneska Louise s nadávkami moc nešetřili a nebylo divu, že se málem brunetek rozbrečel na místě.

Svoboda.

To, co Louis cítil uvnitř sebe, když vycházel z jeho školy. Nejradši by zařval na celé kolo, ale nemohl.

Louisovi kroky se řítily k školní bráně, kterou chtěl už konečně s největší chutí překročit. To by ho, ale nesměl někdo neznámý zatáhnout za kapuci a on by kvůli tomu nespadnul na zem.

,,Kampak, kampak Tomlinson?!"ozvalo se nad jeho hlavou a on už věděl, že bude zle.

Louis pomaličku zvedl svůj pohled a své modré oči spojil s tmavě hnědými.

Zayn Malik.

,,Nečum kurva takhle na mě!"zavrčel na Louise Zayn a vrazil mu facku na pravé líčko, za které se hned chytnul.

Louis potichu kuňkl a vstal na nohy. Na Zayna se raději ani nedíval, jelikož radši ani nechtěl vědět, co za další hlouposti by z něj vyšlo. Ale asi to byla chyba.

Surově ho chytl za vlasy, až měl Louis pocit, že mu je vytrhne. Zayn mu naměřil vlasama hlavu tak, aby se na něj koukal. V brunetových očích ho už pálely slzy.

,,Mnohem lepší."zasměje se Zayn a dá brunetovi pěsti, přičemž mu i mezitím pustí vlasy.

Díky bohu Louis udrží rovnováhu a chytne se za nos, z kterého se mu už valí potok krve. Po jeho líčkách mu sjedou kapičky slz, které si hnedka utře.

Najednou ho někdo žduchne ze zadu, a on tak kvůli tomu spadne na zem. Hned se kolem něho začne ozývat smích lidí.

Hned na to Louise někdo silně kopne do břicha a potom jenom slyší kroky, které se od něj vzdalují, stejně tak i smích.

Louis na zemi ležel, jak hromádka neštěstí, ale jemu to však bylo jedno. Jeho život byl takové neštěstí, nebo si to spíš jenom brunet myslel.

Najednou ucítil na svém rameni dotek. Nad tím jen Louis cuknul, ale jinak nereagoval. Neměl důvod. Chtěl jen prostě ležet a vstřebat tu bolest zvenku i zevnitř.

,,Hej. Vnímáš?"ozval se najednou hlubší, chraplavý hlas. Louis díky něčímu hlasu dostal husí kůži. Nikdy nic podobného nezažil.

,,Hm."vyšlo z Louise. Louis neměl sílu jinak reagovat.

,,Dobře. Můžeš se posadit?"ozval se znovu onen hlas. Louis otočil malinko hlavou, aby konečně zjistil komu takový krásný hlas patří.

Nad sebou uviděl malinko kudrnatého bruneta se zelenými oči. Chvíli se Louis koukal do očích neznámého, dokud si pomaličku nesedl, s větší pomocí druhého.

,,Jsem Louis."pronesl najednou Louis, i když vlastně nevěděl ani proč. Byl to jakoby instinkt, který mu radil, co a jak.