Hvězdné nebe nad Karachi - Adlock

Hvězdné nebe nad Karachi

Klečíte na studené a tvrdé zemi, kolena jsou od hrubého písku dávno odřená a pálí. Celé vaše tělo pálí. Jen už to neberete v potaz, nezajímáte se, když se svět točí ve smrtelné pomalosti kolem vás a každou malou sekundu, promění v mučivé hodiny.

Snad jedno jediné přání mít můžete, než se ta ponurá a tmavá scenérie okolo vás opravdu na dobro zastaví.

Možná malou, nevinou prosbu. Poslední přání odsouzeného...

Poslat od slz vlhké rozloučení jedinému člověku mezi sedmi miliardovým davem celé planety.

Sbohem, pane Holmesi.

...Proč?

Snad alespoň teď je kamenům a tvrzeným hradbám povolen sentiment. Vždyť už není co ztratit.

A že je to jak prudký závan světla do dlouhé, nekonečné tmavé chodby podzemí, že vás to oslepí a zatřese celým vaším bytí, to už se nestará. Popravdě, vy se nestaráte.

„Až řeknu ‚běžte', běžte."

Záblesk nebesky modrých očí a najednou rázem, začne se celý svět zase točit, až do vás ta tíha adrenalinu nabourá jak přívalová vlna. Srdce se prudce rozbuší, plíce nastaví rychlý rytmus a vy to musíte ustát bez pádu.

Sherlocku...

Muž do té doby nikým nepodezíraný se prudce otočil a s ostrými řezy šavle zneškodnil během okamžiku dva muže za nimi. V tom údivu ani nestihli zareagovat, že během zlomku vteřiny leželi mrtvolně v tom písku, ve kterém ona musela klečet tak dlouhou dobu. Vůbec se nezajímala, sebrala mu ruční revolver-

„Běžte!"

A tak utíkala směrem k východu z toho místa, z toho starého opuštěného hangáru letadel, a bez ostychu střílela směry ostatních zahalených osob. Adrenalin proudil místo krve a soustředná funkce pouze v tuhle chvíli k životu potřebným orgánů, zbavil ji aspoň na moment veškeré bolesti.

„Za východem doleva" zaslechla vedle sebe Sherlocka, jak se k ní připojil. Bok po boku utíkali tomu zmatku a ocelovým střelám, vyhýbali se mezi terénními auty a dodávkami. A téměř u konce, jen pouhých pět metrů, Irene proletěla i přes ty litry hormonu akce tak neskutečná bolest, že kolena ten nápor neustála a podlomila se. Nebýt té silné paže okolo pasu. Sherlock ji nesmlouvavě vytáhl nahoru, převzal většinu její váhy a zatáhl za roh k dalším tmavým vozům.

„Jsme téměř na místě" zašeptal. Nebo to řekl nahlas? Neměla úplně tušení. Se zatnutými zuby běžela ze všech sil dál, bez ohledu na tom, že jich tolik nemá.

Až nakonec Sherlock odhodil zbraň, vytáhl ze splývavého hábitu klíčky a odemkl terénní auto. Svou společnici chvatně usadil, kapotu zpola přeskočil a již na místě řidiče rychle odjížděl po prašné cestě pryč. Irene už otevřela ústa, aby něco řekla, když v tom v nikterak vzdálené základně vybuchla bomba. Tlaková vlna byla i pro ně v krytu auta citelná a všepožírající oheň zaplavil celou oblast. Ústa zavřela, jak v pochopení kývla. Nikdo je pronásledovat nebude.

Otevřela proto přihrádku v palubní desce, byly v ní kapesníky, zapalovače a podobné příslušenství, až našla to potřebné. Dva složené šátky až na dně, kdy jeden vzala, a po vyhrnutí si hábitu lýtko nad zraněním pevně zavázala. Prostřelené vprostřed, ale smrtelné, pokud by ho ošetřila, to nebylo.

Detektiv k ní mrkl pohledem. Mlčel.

Přes to všechno, jel snad nejvyšší rychlostí, jaké mohl být v tu chvíli schopen. Nerovná cesta s nimi chvílemi házela a on sám ani světla nerozsvítil.