Yes, mister

Setkání

Sepnula si svoje tmavohnědé, ne příliš husté vlasy do culíku a naposledy zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Musela uznat, že dnes jí to opravdu sluší, i když asi ani není proč. Oblékla si na sebe svoje oblíbené černé tričko, džíny a bílé sako, pečlivě se upravila a zhluboka se nadechla. "No tak, zlato, klid. Je to v pohodě. Neblázni. Nemůže se tam stát nic důležitýho...." uklidňovala se v myšlenkách a vyšla ze svého útulného pokoje. Než odešla, stříkla na sebe pár kapek parfému od něho a potom už se vydala vstříc novému životu. 

Celou cestu jí na kapuci bundy, kterou měla nasazenou na hlavě, padaly obrovské, studené, bílé sněhové vločky. Město bylo tiché, tak tiché, až se jí vrátil nepříjemný pocit a tak prozvonila svého přítele. Po chvíli uslyšela melodii vyzvánění a tak přijala hovor. "Ahoj, lásko... Vím, že je ti asi smutno, viď? Nedá se nic dělat, dnešek hold nevyšel... třeba jindy! Miluju tě, ahoj..." Smutně si povzdechla. Dnes měli roční výročí a chtěla ho překvapit. V kabelce nesla dárek a lahev šampaňského. Po několikaminutové cestě vešla potichu do jeho domu a chvilku váhala. Slyšela divné zvuky z jeho ložnice, znělo jí to téměř jako ženský hlas. Jako by ten hlas ale odněkud znala. "Třeba má jenom puštěný písničky nebo film... To je přece v pohodě, nic se neděje, už šílíš.." říkala si, když pomalu vzala za kliku jeho pokoje. 

"Kočičko, ukaž se mi... Ty máš tak luxusní prdelku..." říkal zrovna malé, prsaté blondýnce. Líbal jí na krk a potom zahlédl pohyb u dveří. Kabelka jí vypadla z rukou a najednou nevěděla, co říct. Její nejlepší kamarádka seděla na nahém klíně jejího přítele. Její lásky. "Chceš se snad přidat?" zeptal se oplzlým tónem a s úšklebkem se jí podíval do očí. To už se Mia otočila a se slzami v modrýcg očích utekla. Pryč. Bylo jí jedno, kam běží, přes slzy ani neviděla na cestu. Zazvonil jí mobil, ale zahodila ho do hromady sněhu u cesty. Po několika minutách už nevěděla, co dál dělat a přemohl jí pláč. Pak se zhroutila na lavičku, kterou osvětlovala jen pouliční lampa. Slzy jí kanuly z očí a ona doufala, že se probudí, že to byl jenom zlý sen.

Po několika dlouhých minutách, kdy přemýšlela nad svým životem, nad promarněnými měsíci s někým, kdo jí udělal tohle, se zvedla ze studené, namrzlé lavičky a se sklopenou hlavou pomalu kráčela k domovu. K domovu, kde jí nečekalo vůbec nic. Prázdný, tmavý byt. Čtyři stěny, postel a malý stoleček. Neměla peníze na to, aby si byt plně vybavila. Šetřila na budoucnost s ním. S tím, který jí tolik zradil a ponížil.

Procházela poloprázdnými ulicemi malého města a záviděla všem mladým párům, které se líbaly a objímaly. Vhánělo jí to do očí slzy, minulost ji bolela, proto jen zrychlila.

Procházela právě úzkou, temnou uličkou, když za sebou uslyšela dusat těžké kroky. Lekla se a přidala do kroku, chodec za ní také, nakonec oba běželi. 

Najednou ale asi zasáhl osud - Mia zakopla a zhroutila se na zasněženou zem. Když k ní neznámý doběhl, přikrčila se a čekala, že se stane něco ošklivého. Třeba je to úchyl! Pokusila se vstát, ale její kotník jí to nedovolil. Chtěla začít křičet o pomoc, ale postava se k ní sehnula a když si z hlavy sundala kapuci, zjistila, že pod tmavým oblečením se skrývá hnědooký, usměvavý chlapec. "Slečno, jste v pořádku? Asi jsem vás trochu vylekal, omlouvám se... Jsem Daniel. " Mia na něj koukala nechápavým pohledem a pak se rozesmála. Smála se krásným, zvonivým smíchem, až se kluk usmál taky. "Víte, já jsem za váma běžel, protože jste ztratila svou peněženku, vypadla vám z kapsy a já jsem to považoval za důležitý. Jak se jmenujete?"

Mia se na něj znovu nechápavě podívala. Jakto, že to neví?