Druhá šance

Seděl za psacím stole v ředitelně a vyřizoval nezbytné papíry. Ze všeho se cítil, tak zvláštně. Nebyl tu Brumbál. Nebyl tu nikdo, s kým by si mohl promluvit. Mohl jen s ním. S tím, koho zabil, pravda na jeho přání ale... Zabil. A pak mohl ještě mluvit s ní. S jedinou ženou, která ho kdy chápala. Toužil po tom vidět ji, jaká bývala tehdy a ne jaké monstrum je z ní nyní...

Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité prásknutí v krbu a pak se objevila ona. Už neviděl toho člověka, kterého tak moc miloval - viděl jen monstrum, sloužící jemu. Voldemortovi.

"Ahoj." Její hlas byl ledový a prázdný. Tak, jako byl posledních několik desítek let. Změnilo se to tehdy. Když Voldemort málem zabil sotva narozeného Harryho Pottera. Od té doby bylo všechno, všechno jinak...

Severus seděl v knihovně, knihy rozložené okolo a učil se. Musel mít dobrou známku. Dějiny zrovna nebyli procházka růžovou zahradou, takže bylo jasné, že to chvíli potrvá. A pak se objevila. Zničehonic. Myslel si, že neví, že vůbec existuje. On si jí všiml hned v prvním ročníku, když společně nastoupili do stejného ročníku. On ji obdivoval od té chvíli, co jí poznal, zatímco ona pomalu ani nevěděla, že existuje. Jistě, znala Severuse, ale brala ho jen jako známého zmiozelského šprta a hodil se jí jen tehdy, když potřebovala opsat úkol nebo něco podobného. A on to vždycky udělal. Tak moc jí měl rád. Obdiv se změnil na sympatie a sympatie zas na lásku. Miloval ji, a ona to nevěděla.

"Ahoj Severe," Pozdravila ho tak, jako vždycky. Pokaždé zpitvořila to jméno tak, že se všichni smáli. Myslela to samozřejmě jako urážku a nikdy se tím netajila. Severuse to ranilo tak, jako vždycky, nicméně nedal na sobě nic znát.

"Co chceš?" Zeptal se tak, jako vždycky.

"Úkol." Odpověděla.

Severus pokynul hlavou k jednomu z pergamenů, který ležel na stole. Ona si sedla, přepsala si ho a pak zmizela. Bylo to jako pokaždé. Sám se divil, že nechce aby jí to celé napsal. Myslel si, že možná není tak zlá, jak vypadá...

"Ahoj." Odpověděl jí a zase se vrátil ke svým papírům. Bellatrix tam jen postávala na místě a tvářila se rozpolceně. Jako kdyby něco chtěla, ale nevěděla, jestli to udělat.

"Potřebuješ něco?" Zeptal se a podíval se jí do očí po chvíli úplného ticha. Znervózňovalo ho to. Nějaké city vůči ní v jeho nitru, hluboko uvnitř zbyly a nechtěl je zbytečně probouzet.

Bylo to v sedmém ročníku. Byl listopad a Severus nemohl spát. Bylo to už nějakou chvíli, co ho Bella, jak jí v duchu přezdíval, nepožádala o úkol. Když jí potkal, vypadala nějak ztrápeně. Nevěděl co s ní je. Trápilo ho to a věděl, že to musí zjistit. Že jí musí pomoct.

Zatřepal hlavou a vydal se směrem k věži. Chodil tam pokaždé, když musel přemýšlet. A on přemýšlel zase... A jenom o ní.

Posadil se do rohu a hlavu nechal klesnout na kolena. Tolik ho to trápilo. Sám nevěděl, proč jí měl tak moc rád. Vždyť ho jen ponižovala, ale... Miloval ji. Miloval ji i přes to, že se k němu chovala jako ke kusu hadru a přehlížela ho.