Aďa se přestěhuje s Prahy do Plzně a v Praze nechá všechno školu, kamarády, zbytek rodiny a hlavně svého přítele jak tohle dopodne udrží všechny kamarády a přítele i na dálku?
"Mami ale já do te Plzně nechci chápeš to? Tady mám všechny svojí třídu nejlepší kamarády Vojtu a prostě všechny a ty mi to chceš vzít? si strašná tak když jsi tam dostala práci tak se tam odstěhuj sama a nás nech tady ne?" začala jsem na ní ječet když jsme balily můj pokoj
"Adélo neštvy mě všechno je zařízené v pondělí nastoupíš do nový školy a kamarády si taky najdeš a běž strhat ty fotky"Přešla jsem ke zdi kde bylo 15 let mého života v tomhle městě s těma nejlepšíma lidma strhla jsem první fotku hrozně mi to trhalo srdce ničím si vlastní vzpomínky začala jsem brečet
"Mužeš mi říct proč brečíš?" ona se ještě ptá?
"Jako ty se ještě ptáš? vidíš tuhle zeď vidíš tyhle fotky? vidíš tenhle pokoj? tohle je 15 let mího života nejlepších 15 let a ty? Ty mi je bereš všechno mi bereš jen pro pár tisíc na víc peníze nejsou všechno víš? záleží ti na mě vubec? Já myslím že ne!! Nesnáším tě za to" hrozně jsem brečela vzala jsem si klíče, kabelku a mobil nazula boty a běžela pryč.Sedla jsem na tramvaj která mi zorvna jela tak aspon něco a dokonce ty byl i správnej směr na kterej jsem chtěla jet. Musím ještě vidět Vojtu sice jsme se oficálně rozloučili už včera ale to je jedno musím ho vidět ještě teď zítra ráno už se odjíždí. Vystoupila jsem s tramvaje to je asi ještě deset minut cesty běžela jsem takže to trvalo ani ne pět furt jsem ale byla ubrečená. Konečně jsem tam přiběhla rychle jsem zazvonila ozvala se mi Vojty máma hned mě pustila nahoru. U dveří už čekal Vojta hned jsem mu vpadla kolem krku a začala ještě víc brečet a to už jsem teď řvala celkem slušně :D
"Adélko co se ti stalo uklidni se a řekni co se ti stalo"
"Já tam nechci nezvládnu to chápeš a ona mě nutí si ještě vyklízet pokoj no chápeš to"
"Tak přece tam ty věci nenecháš ne?"
"Ale já je tu chci nechat a sebe taky"
"Ale to nejde je jasný že bych tě měl nejradši tady v Praze ale když musíš tak musíš a neděl to všem zbytečně těžší ano?"
"Ne prosím pochop mě"
"Já tě chápu ale teď už musíš domu jasný pujdu tě doprovodit"
"Ne já tam nechci"
"Nezájem jdeme" z normálně deseti minutové cesty se stala pul hodinová hrozně jsme se courali pak jsme nasedli na tramvaj a k nám sedli jsme si vedle sebe a já mu poližla hlavu na rameno a dostala jsem pusu na čelo cesta strašně rychle uběhla a mi byli u nás pozvala jsem ho dovnitř ale máma mi to zakázala za moje chování ať nepočítá že se budu chovat hezky když mi dělá jen naschvály
"Kde si byla?" zvýšila na mě hlas
"co je ti do toho jdu si dobalit" odsekla jsem jí a zamkla jsem se v pokoji ještě že jsem neměla zabelený velký repráky pustila jsem si hudbu jak jen nahlas to šlo bouchala sice na dveře ale nezájem já milá nebudu já teda ne. Do konce dne jsem s ni nepromuvila a ani nepromluvím minimálně měsíc
"Vstávej za hodinu vyjíždíme" křičela na mě v osm
"HMMMM" ty bylo jediný co jsem na ní za celé ráno promluvila pak jsem se šla najíst upravit a znáte to. Cesta do Plzně byla strašná v hlavě se i honili vzpomínky na Prahu myšlenky na to jak to bude ve škole jak to v Plzni všechno zvládnu a jestli radši někde neskočím s mostu aby měla klid to by bylo možná nejlepší. Když jsme dojely krabice už byly v novém bytě táta jel o pár hodin dřív se stěhovákama aby to mohly vynést do bytu. Svoje krabice jsem měla v pokoji a do konce i sestavený nábytek aspon něco pozitivního hned jsem vybalila všechno duležité a nad postel zase nelipila fotky. Vzpomínková zed tu nesmí chybět v neděli jsme prakticky dělaly to samé so v sobutu vybalovaly krabice a dozařizovaly byt ale v neděli večer už bylo všechno hotové.
