Příběh o rodu vzácných okřídlených vlků. Příběh přátelství a zrady.
Děkuju mnohokrát @Ketakejty za cover :-)
A mnohokrát děkuji @Nikol_Seven za celkovou korekturu díla :-)
Její černé tlapky se zlehka dotýkaly země. Její ocásek, celý černý až na bílou špičku, se houpal ze strany na stranu, podél těla. V tlamě držela mrtvého králíka – potravu, kořist – pro sebe, i své mládě. Ostražitě se zastavila a položila králíka k zemi. Nervózně přešlapovala z tlapky na tlapku a zavětřila.
Byli blízko. Hnali se za ní a chtěli ji zabít. Ona to věděla. Věděla, že daleko již nedoběhne. Zároveň však věděla, že, pokud nenakrmí svého jediného, zemřou oba. Strachy se přikrčila, když v tom zaslechla štěkot. Ovčáčtí psi, vlčáci. Vzdychla si. Prapotomci vlků teď své příbuzné takto nahánějí. Kvůli potravě, pohlazení, kvůli... kvůli lidem.
Popadla do tlamy králíka, oni se stále více přibližovali. Lovci s pomocí svých psů vybíjejí vlky po desítkách. A jednou jistě nastane den, kdy kvůli lidským zbraním zemře poslední vlk. Rozeběhla se. Kořist jí ztěžovala dýchání, oddechovala velmi těžce, nozdry se jí roztahovaly. Otočila se. Nebyli daleko, viděla je za sebou. Prudce změnila směr, došlo jí, že se z tohoto souboje živá nedosáhne. Již neběžela ke svému mláděti, zjistila, že pokud změní směr, může její maličký přežít, a tak zamířila ke kopci.
Ve chvíli, kdy vyběhla na vrchol kopce, dříve než se dostala ke svahu, skočila – dlouhý, vysoký skok s roztáhnutím křídel. Lovec za ní se zastavil a s překvapením se zahleděl na tu nádheru. Vlčice letěla, letěla tak hladce jako ptáci.
Druhý lovec také zalapal po dechu a otočil se k prvnímu: „Myslel jsem, že Okřídlení vymřeli všichni."
Jeho kolega pokýval hlavou: „Určitě je poslední svého druhu..."
S ďábelským smíchem lovec po vlčici vystřelil. Vyštěkla prudce, bolestivě a srdceryvně. Ztratila rovnováhu a zřítila se mezi stromy. Pokusila se vstát, ale dopadla na tvrdou zem. Dýchala velmi ztěžka a cítila tlak v boku. Když se pokusila znovu vstát, zatočila se jí hlava a omráčená padla k zemi. Začínala panikařit. Pokoušela se vstát, plazila se a plakala – zklamaná, smutná, nešťastná z toho, co se jí za poslední dobu stalo. Pohlédla k nebi, oči měla zalité slzami a zavyla. Krev stékala po srsti a vlčice byla s každou chvílí slabší.
„Doufám, maličký, že tebe lovci nenajdou...," zašeptala a vzápětí naposledy vydechla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
